Mezi NÁMI

𝟹𝟷.

Jakmile jsme se s mamkou rozloučily, byl už čas oběda. Zamířila jsem tedy do jídelny, kde se postupně scházel zbytek ranče.

Trent už seděl u stolu, tak jsme si kývli na pozdrav a čekali na ostatní. Wendy se objevila chvíli po mém příchodu a Cameron se usadil na své místo jako jeden z posledních.

Židle po mé pravici, kde měla sedět Tessa, zela prázdnotou a ta Ryanova také. Ještě než se začalo nosit jídlo na stůl, zahlédla jsem Ryana, jak vychází z kuchyně s tácem v náručí.

Oběd pro Tessu, napadlo mě hned. Podle toho, jak hnědovlasý kovboj zamířil k východu z jídelny, jsem tušila správně.

Po obědě jsem se vrátila do zaměstnaneckého bloku. Wendy mě doprovodila, jelikož také mířila k sobě na pokoj. Na chodbě jsme zaslechly tlumené hlasy. Obě jsme se zároveň zastavily na místě a pozorně se zaposlouchaly. Moc se k naším uším nedostalo, ale dokázaly jsme rozeznat ženský od mužského, který promluvil jen zřídkakdy.

„Tessa je vzhůru," zašeptala Wendy do ticha.

Jen jsem pokývala hlavou. Pak jsme si vyměnily pohledy a každá se rozešla ke svým dveřím.

Vklouzla jsem do pokoje a hned se svalila na postel. Potřebovala jsem trošku zregenerovat. Nedostatek spánku a nějaký ten čas strávený v tvrdém sedle se na mně začínal podepisovat.

Menší šlofík nebude na škodu...

***

Vzbudila jsem se něco málo po půl třetí. Neohrabaně jsem se zvedla a chvíli jen seděla na posteli, shrbená a rozlámaná.

Ano, rozlámaná. Neskutečně mě bolela třísla a lýtka, dokonce ještě víc, než když jsem si šla lehnout.

„Spánek možná nebyl úplně nejlepší nápad," zamumlala jsem si pro sebe, když jsem pomalinku vstávala z postele. S každým pohybem se veškerá bolavá místa ozývala stále víc a do toho mě chytla spodní část zad. „Naposledy jsem... vlezla... na koně," skučela jsem při cestě do koupelny.

Před zrcadlem jsem si rozpustila vlasy a pořádně je pročesala. Potřebovala jsem se dát nějak dohromady, než zase vylezu ven.

A asi se půjdu někam projít. Zkusím tu nepříjemnou bolest a namožené svaly nějak rozchodit. Určitě to bude daleko lepší než to nechávat rozležet.

Před odchodem jsem si akorát převlékla tričko, jelikož to, ve kterém jsem usnula, bylo strašně pomačkané.

Na chodbě bylo ticho, když jsem za sebou zavírala dveře. Kdoví, jestli je Tessa pořád na pokoji, nebo jestli už vyšla ven...

Slunce mě venku pálilo do zad a do hlavy. Mohlo mě napadnout vzít si aspoň kšiltovku. Byť jsem procházela rančem velmi pomalu, lil ze mě pot, jako bych běžela. Záda jsem měla celá mokrá a pokaždé, když začala kapka potu pomalinku stékat dolů, jsem se nepatrně ošila.

Potřebovala jsem do stínu. Hlava mě začala pálit a když jsem si sáhla na temeno, byla jsem úplně horká.

A pak mě to napadlo – půjdu za Diegem. Jen se na něj podívám, jak se mu daří a jestli u něj třeba není Tessa. To by totiž nebylo dobré.

Navíc... cesta vede z devadesáti procent lesem, takže budu ve stínu.

Jo, to zní jako plán.

Tak jsem se tedy přestala jen bezduše toulat areálem ranče a cíleně se rozešla směrem k lesům, kam jsem se poprvé dostala při hlídání fenky jedné z hostů, co se sem přijeli projet.