Mezi NÁMI

𝟻𝟺.

Telefonát s rodiči mi sice zlepšil náladu, ovšem nedokázal nijak vynulovat veškerou tíhu dnešního dne. Kluk, do kterého jsem se zakoukala, mě zřejmě nenávidí. A můžu si za to sama, což bylo na všem snad nejhorší.

Možná kdybych Luren nic neříkala a nechala ji ještě chvíli v nevědomosti, dostali by Ryan s Diegem víc času na prohloubení své důvěry. Možná by se mu do konce prázdnin povedlo Diega přesvědčit, že klobouky mu samy o sobě nijak neublíží a že nemá cenu se jich bát.

Poraženecky jsem svěsila ramena a pohled sklopila k zemi. Co by kdyby mi teď nepomůže, akorát se budu cítit ještě hůř.

Jenže co jsem teď mohla dělat? Dokázala bych vůbec Luren nějak zabránit? Těžko...

Kdosi zaklepal na dveře.

Leknutím jsem nadskočila. Srdce jsem měla až v krku, když jsem se ohlížela přes rameno a houkla: „Dále!"

Trentova snědá hlava nakoukla do pokoje. „Neruším?"

„Ne, v pohodě."

„No, napadlo mě, jestli by sis s náma nezahrála karty." Zůstal stát v mírném předklonu, nepřekročil práh dveří. „Než bude večeře."

Chtělo se mi? Měla jsem na to mentální kapacitu?

Ne a ne.

Upřela jsem na Trenta výmluvný pohled. „Promiň, já... dneska mi není cosi dobře."

Pousmál se: „To chápu. Aj já jsem nějakej unavenej, asi je to tím počasím."

Pokrčila jsem rameny: „Je to možné."

Trent z mého úsečného tónu pochopil, že zůstávat déle nemá cenu. „Tak já jdu. Kdyby sis to rozmyslela, klidně přijď." Věnoval mi poslední přátelský úsměv, načež se vrátil zpět na chodbu a zavřel dveře.

Můj pokoj se zase ponořil do ticha. Do fyzického ticha, kdy normální nicnetušící člověk neslyší nic. Já jsem toho ale slyšela hodně. Dotěrné myšlenky, pocity, vina... To všechno na mě křičelo, řvalo...

Složila jsem hlavu do dlaní a pevně ji stiskla. Sevřela jsem víčka, zatnula čelist a snažila se to všechno vypudit. Snažila jsem zadržet pláč, co se dral na povrch pod náporem všech těch emocí.

Jenže tento boj byl už předem prohraný.

A zřejmě bych se fakt hystericky rozbrečela, kdyby mě znovu nevyrušilo čísi klepání.

V duchu jsem toho člověka proklínala za to, že mi nedopřál chvilku pro sebe. Zároveň jsem mu byla tak trošku vděčná, jelikož veškeří démoni svírající mi nitro se rozplynuli. Jako by se zalekli toho, že by je měl kromě mě vidět i někdo další. Tak radši utekli s tím, že až budu zas sama, vrátí se.

Toho jsem se děsila.

Proto jsem i druhou návštěvu slovem „dále" vpustila dovnitř.

A zděsila se podruhé.

Ve dveřích stála Tessa.

Hleděly jsme jedna na druhou, nevyšla z nás ani hláska. Já jsem stěží zadržovala pláč a sestřenice... ta na tom byla stejně jako já.

To mě upřímně překvapilo. I to, jak zničeně vypadala. Byť tu stála zcela rovně bez opory, s učesanými vlasy a v čistém oblečení, její mentální stav byl dost podobný tomu, v jakém ji Ryan po Dni nezávislosti táhl na pokoj.

„Můžu?" zaskřehotala do ticha.

„Jo," vysoukala jsem ze sebe monotónně a nespouštěla z ní oči. Sledovala jsem, jak vstupuje dovnitř, jak za sebou zavírá dveře, jak jde rozvážným krokem k mé posteli...