Mezi NÁMI

𝟹𝟺.

Po večeři jsem šla s Wendy, Trentem a Cameronem ke stájím. Zvědavost zvítězila nad vztekem na Ryana.

V hlavní uličce bylo prázdno. Jen u jednoho z boxů stál hlouček lidí, mezi nimiž jasně zářily červené vlasy tety Luren.

„Co je vlastně ta kolika?" šeptla jsem směrem k Wendy, zatímco jsme se pomalu blížili.

„Šílené bolesti břicha," odpověděla mi pohotově, „jednoduše řečeno."

„Ale vlastně to tak jednoduchý není," doplnil Trent zasmušile. „Koně na to umírají, když se to nepodchytí včas."

Pokývala jsem hlavou na souhlas a dál se na nic neptala. Tohle mi bohatě stačilo k tomu, abych si o celé situaci dokázala udělat obrázek.

„Pan García tu bude každou chvílí," zaslechla jsem ze skupinky lidí postávajících u boxu Johnův hlas.

Zastavili jsme se kousek od otevřených dvířek.

„Je to zlé?" obrátila jsem se k tetě. Tvářila se vážně a oči se jí zvláštně leskly. Nejdřív mě snad ani nezaslechla, ale když jsem na ni delší dobu upírala zvědavý pohled, zaregistrovala mě.

„Jade," vydechla ztěžka, „vy jste tady?" Očima přejela trojici, co přišla se mnou.

„Jen jsme se chtěli zeptat, jestli nemůžem nějak pomoct," promluvil Cameron jako první. „Ale očividně tu budem jen překážet," pokrčil rameny.

„Můžete jít zkontrolovat nejbližší pastviny. Jestli náhodou..." Luren se odmlčela. Neuniklo mi, jak zatnula ruku v pěst. „Nikdy nedokážu pochopit, proč jsou někteří lidi tak bezohlední," procedila už tišeji skrze zaťaté zuby.

„Měli bychom jít," ozval se Trent zezadu. „Rozdělíme se na dvojice a obejdeme okolí. Pro jistotu."

Vyměnili jsme si souhlasné pohledy a společně se vydali k východu.

***

„Minimálně čtyřikrát ročně něco takového řešíme," Trent pevněji sevřel volant služebního pick-upu. Zatímco Wendy s Cameronem šli pěšky obhlédnout výběhy poblíž ranče, my dva jsme se rozhodli zajet k jednomu z těch vzdálenějších. Respektive Trent se tak rozhodl, já ho jen doprovodila. „Lidi jsou v tomhle ohledu nepoučitelný."

Chápala jsem jeho rozhořčení. Jestli ani výstražné cedule u výběhů s koňmi nepomáhaly a kolemjdoucí je i přes to krmili, byla bych naštvaná taky.

„Máš to tam napsaný minimálně pětkrát. Na každým rohu je cedule jak kráva a na ní stejně velkej nápis. Ale i tak jim to jabko daj," nasupeně vrtěl hlavou. „Většinou kvůli děckám, co si chcou nakrmit koníka."

Hlasitě jsem si povzdechla a upřela oči na cestu před námi.

„Člověk si řekne, jedno jabko mu neublíží," pokračoval Trent ve svém monologu, „ale když si to takto řekne třeba deset lidí, tak je to už, sakra, problém."

Chvíli mezi námi panovalo ticho přerušované jen bručením motoru.

„Myslíš, že to zvládne?" prolomila jsem mlčení a ohlédla se na řidiče.

Trent na mě po očku mrkl, jinak se dál věnoval řízení. Cesta se kroutila v poměrně prudké zatáčky. „Nevím," řekl pak a mírně přibrzdil. Nechal projet auto v protisměru, načež odbočil na vedlejší cestu vedoucí mezi kopce. „Snad přijede pan García včas."

***

Když Trent zaparkoval za hlavní budovou na ranči, Cameron s Wendy na nás už čekali. Postávali na kraji vyasfaltovaného prostranství pro auta zaměstnanců.

„Tak co?" vyzvídala hned kudrnáčka.

Záporně jsem zavrtěla hlavou: „Naštěstí nic."

„Díkybohu, aspoň tam jsou koně v pohodě," houkl Cameron zezadu.

S Trentem jsme si vyměnili zmatené pohledy.

„Barney ležel, tak jsme ho přivedli s sebou," pokrčila Wendy rameny. Ve tváři měla vepsanou starost.

„Protože ležel?" nechápala jsem a pohlédla na snědého mladíka vedle sebe v naději, že mi to vysvětlí.

Trent si strčil ruce do kapes džín. „Když kůň leží, je to prostě špatný znamení. Pokud vyloženě nespí."

„Barney byl navíc ve stejným výběhu jako Cheryna," doplnil Cameron, jenž se rozešel parkovištěm k nám. „Je možný, že ho někdo taky překr..." nechal větu vyznít do prázdna a zastavil se. Zamračeně hleděl k příjezdové cestě. „No do prdele."

Všichni tři jsme se otočili směrem, kam se tak podivně díval. K ranči se blížilo stříbrné auto.

„Není to snad..." vydechla Wendy.

„Thomas," dokončil její slova Cameron. Do hlasu se mu vkrádala zvláštní zlost. „Co ten tady sakra chce?"

Sledovala jsem, jak nově přijíždějící vůz zpomaluje a následně odbočuje na parkoviště pro hosty, kam bylo odsud relativně dobře vidět.

Blonďák se v momentě, co řidič hledal místo pro zaparkování, rozběhl pryč.

Překvapeně jsem se za ním ohlédla. „Kam jde?"

„Za Luren," řekl Trent chladně. „Tohle je totiž hodně špatný."