Mezi NÁMI

𝟽𝟷.

Nebyla jsem schopná ničeho.

Jen jsem tupě zírala na tu holku, co se s veselým úsměvem bavila s mamkou.

Tessa s Phoenixem mezitím odběhli svůj první pokus.

Bohužel jsem je nedokázala dostatečně vnímat.

Ne, když tu s našima byla Rachel.

Dech se mi začal zrychlovat. Srdce mi silně bušilo v hrudi, až jsem jeho tlukot cítila i v krku. Panika po mě natahovala své dlouhé spáry, jimiž mi začala ovíjet hrdlo.

Najednou jsem měla pocit, jako by všechen vzduch z haly vyprchal pryč. Hluk publika i zvuky koní zanikly v tichu, co se mi rozhostilo v mysli.

S přerývaným dechem jsem upřela pohled někam před sebe.

Začínala se mi točit hlava. Svět se postupně rozmazával a zdvojoval...

Nemohla jsem tu zůstat ani o vteřinu déle. Ne, pokud jsem se potřebovala vzpamatovat.

Chtěla jsem utéct, ale nohy jako by mi srostly se zemí. Slepě jsem vedle sebe nahmatala Ryanovu paži. Pevně jsem v ruce sevřela látku rukávu jeho kostkované košile.

Musí mě odsud dostat. Sama to nezvládnu.

Je tu moc lidí. Moc koní. Moc všeho.

Polekaně jsem sebou škubla, když mi zádech přistála teplá dlaň. V zorném poli jsem zahlédla Ryanovy hnědé vlasy, jak se ke mně naklonil.

Něco mi říkal. Určitě mi něco říkal, ale já ho nedokázala vnímat. Slyšela jsem jen jeden monotónní zvuk jeho hlasu, který ovšem pozbýval jakýchkoli slov.

„Pryč," vyplynulo mi ze rtu.

K Ryanovi se přidal i Cameron. Bavili se mezi sebou, zatímco já nehnutě stála na místě, tenisky zabořené v měkkém písku.

Náhle se mi tak zatočila hlava, že jsem se musela pevně chytit hrazení před sebou. Křečovitě jsem jej svírala prsty, skrz něž mi do těla prostupoval chlad kovu. Díky tomu jsem aspoň na chvíli dokázala vnímat realitu a Ryanova slova: „Pojď, Kovbojko."

Objal mě kolem ramen. Jeho dotek mě uklidnil dostatečně na to, abych přestala svírat branku.

Společně jsme se nějak propletli tím zmatkem. Nevím, jak. Všechno jsem měla jako v mlze, jedna velká barevná šmouha.

Až čerstvý vzduch, co se mi venku dostal po hlubokém nádechu do plic, mě částečně vzkřísil.

Předklonila jsem se, opřela se o kolena a snažila se uklidnit.

Ryan nic neříkal, jen stál nade mnou jako strážný anděl s rukou lehce položenou mezi mými lopatkami. Dával mi prostor a já mu byla neskutečně vděčná.

Je tady. Proč přijela? Je tu s našima? Určitě je tady s našima. Co všechno jim řekla? Co všechno oni řekli jí?

Jednotlivé myšlenky se postupně vynořovaly a zase mizely, bily se mezi sebou a různě navazovaly jedna na druhou.

„Jade," oslovil mě tiše Ryan. Z jeho hlasu sršela starostlivost. „Všechno dobrý?"

Dech se mi pomalu klidnil. Tep se vrátil zpět do normálu.

Teď mě ale zrazovala vlastní hlava a domněnky, které si s Racheliným příjezdem na ranč navymýšlela.

„Já..." vykoktala jsem ze sebe nakonec. Můj hlas zněl strašně cize. „Já..."

Nebyla jsem schopna jiného slova. Ne, když se mi z očí začaly řinout horké slzy.

Ryan se ke mně sehnul, aby mi první z nich setřel z tváře. „Půjdeme pryč," řekl tím svým vyrovnaným tónem. „Co ty na to?"