Mezi NÁMI

𝟻𝟼.

„A jsi si jistá, že jedeme správně?" Tessa pochybovačně svraštila obočí, zatímco starý Ford tety Luren zdolával drsný terén v kopci. Pevně svírala volant a s každým nadhozením, kdy auto vjelo na vystouplý kořen nebo kámen, tiše zanadávala.

Vrhla jsem na ni krátký pohled. „Jasně, že jedeme správně. Jezdím tu skoro celé prázdniny."

Nic mi na to neřekla. Radši se soustředila na jízdu.

Bylo zvláštní sedět s Tessou v jednom autě, které míří k Diegově ohradě. Kdyby mi někdo po Dni nezávislosti řekl, že tahle holka na místě řidiče bude nyní můj největší spojenec, zřejmě bych se mu vysmála. A pak toho litovala, protože by ten dotyčný měl pravdu.

Tessa se do své nové role vžila natolik, že dokonce na Ryana hodila odpolední vyjížďku, kterou původně měla vést ona. Na co se vymluvila, to mi neřekla. Hlavní bylo, že za námi Ryan nemůže v nejbližších dvou hodinách přijet.

A tak jsme se hned po obědě vydaly na místo činu, které bylo skryto tak dobře, že i sama Tessa, před níž byl modrošedý divoch vlastně schován, měla pochybnosti.

„Chápu, že ho přede mnou chtěli uklidit," cedila sestřenice skrze zatnuté zuby. „Ale kam až." Obezřetně sledovala stoupající cestu plnou výmolů. Po včerejším dešti tu bylo dost bahna a bylo mi tak nějak jasné, že až vylezeme z auta, nebudeme dvakrát spokojené se vzhledem jeho spodní části. A Tessa, jako by mi četla myšlenky, vzápětí dodala: „Budeme muset odjet dřív a umýt auto, jestli nemá Ryan nic poznat. Jemu je to možná jedno, ale já si potrpím na čistý blatníky."

Neubránila jsem se uchechtnutí. Měla pravdu, Ryan zevnějšek svého pick-upu příliš neřešil. Ne, když tu jezdil každý den a umývání by bylo pro něj zbytečné.

„Do hajzlu," vyletělo z Tessy v momentě, co sebou auto prudce škublo, jak překonalo horizont a vjelo na rozbahněnou plochu u výběhu. „Co je tohle za místo," nechápavě vrtěla hlavou, když pomalu projížděla kolem ohrady.

„Parkoviště," pokrčila jsem rameny.

Tessa si hlasitě povzdechla, načež stočila volant napravo. Jakmile auto zatočilo, zastavila. Nijak se nesnažila vůz srovnat, prostě ho nechala tak, jak si najela. Vypnula motor, s ním i zeslabené rádio a ohlédla se na mě: „Jdem?"

„Jdem."

Zároveň jsme vylezly ven z auta a z obou naráz se v ten moment vydralo ven znechucené „bože," když se nám podrážky tenisek s nepříjemným mlasknutím zabořily do bláta.

Velmi opatrně jsem kladla jednu nohu před druhou a snažila se při tom neuklouznout. Bláto s každým mým krokem tlumeně zacachtalo.

Diego v ohradě hlasitě zařehtal. Vyběhl ven ze stínů lesa a poklusem mířil k hrazení. Najednou se ale prudce zastavil. Znervózněl. Už jsem byla dost blízko na to, abych slyšela, jak hlasitě frká.

Ohlédla jsem se přes rameno na Tessu, jež viditelně zaostávala. Sledovala koně stejně nedůvěřivě jako on ji. Klobouk na sobě sice neměla, ale i tak dokázala v Diegovi vzbudit obezřetnost.

Je možné, že by si ji pamatoval? napadlo mě, když jsem střídavě natáčela hlavu k výběhu a zpět k sestřenici.

Tessa zůstala stát na místě v bezpečné vzdálenosti od ohrady. Zdálky si mustanga měřila pohledem.

„Diego," oslovila jsem koně jemně. Pohnul ušima, ale nevěnoval mi přílišnou pozornost. Upřeně zíral na postavu stojící několik metrů za mnou. „No tak, Diego," snažila jsem se dál. Rukama jsem se opřela o dřevěné hrazení, za nímž praskal elektrický ohradník. „Neublíží ti."

Mustang jako by mě ani nevnímal. Tessa jej plně zaměstnávala.

Obrátila jsem se dozadu, abych na ni viděla.

Byla mírně rozkročená, s rukama založenýma na hrudi. „Myslíš, že kdybych si šla sednout do auto, přišel by?" prohodila zamyšleně mým směrem, ovšem nespouštěla oči z Diega.

„Těžko říct," povzdechla jsem si. „Nejsem Ryan, aby se se mnou cítil v pohodě."

Sestřenice zamyšleně pokývala hlavou. „Tohle bude složitý."

„To mi povídej," zamumlala jsem si pro sebe, načež jsem vrátila pozornost zpátky k Diegovi.

Vypadal, že co nevidět uteče. Začal dokonce podupávat předníma nohama, sem tam kopytem hrábl do země. A stále hlasitě frkal.

Možná jsem měla za zády Tessu, která koním rozuměla, ale bez Ryana jsem byla ztracená. Obě jsme byly ztracené.

Takhle mu nedokážeme nijak pomoct. Akorát to ještě zhoršíme.

Byla jsem natolik zabraná do svých myšlenek, že mě Diegovo náhlé povyskočení dost vylekalo. Trhla jsem sebou a srdce se mi prudce rozbušilo. Modrošedý kůň zničehonic vystartoval. Bleskurychle se otočil čelem k lesu, kam se následně rychlostí blesku rozběhl. Od kopyt mu odletovaly kousky vlhké zeminy.

Důvod jeho úprku mi došel ve chvíli, co se mi Tessa objevila v zorném poli.

„Ví, kdo jsem," konstatovala tiše s rukama v bok. „Poznal mě i bez klobouku."

„Kdybys ten klobouk měla, utekl by hned."

Tessa se ke mně obrátila s otázkou vepsanou ve tváři.

„Bojí se kovbojských klobouků," řekla jsem s očima upřenýma do dálky, mezi stromy. Diegova silueta tam stála s hlavou natočenou naším směrem a ušima našpicovanýma.

„A mě," doplnila brunetka, následujíc můj pohled.

„Chtělas ho zabít, vzpomínáš?"

Ticho.

Po očku jsem mrkla na Tessu. Oči se jí zaleskly. „Nedivím se mu," zamumlala.

„Možná by-" spustila jsem, ale sestřenice mi položením dlaně na levé rameno dala najevo, že jakékoli možná neexistuje.

„Jade, on mi nikdy věřit nebude. Má mě zafixovanou s kvérem v ruce. Tohle už nijak nevyžehlím. Ne u divocha."

Sklopila jsem pohled.

„Mrzí mě, že to došlo až sem," pokračovala Tessa nakřápnutě. Hřbetem ruky si otřela vlhké oči. „Člověk si poprvé řekne, že dokáže cokoli, ale když se pak postaví čelem nějaký skutečnosti, tak zjistí, že někdy nezmůže nic."

Nechápavě jsem k ní vzhlédla. „Co tím myslíš?"

„To, že ti s ním bohužel nijak nepomůžu, Jade." Sestřenici klesla ramena, jak hlasitě vydechla. „Můžu tě sem vozit, dávat ti rady nebo půjčit vybavení, ale k němu se přiblížit nesmím. Nejlepší bude, když mě ani neuvidí."

Nebudu lhát, zklamalo mě to. Dost. Ovšem Tessa věděla daleko líp než já, co si může, a naopak nesmí k Diegovi dovolit.

A ať už se mi to líbilo nebo ne, její viditelná přítomnost patřila na seznam zakázaných.