Mezi NÁMI

𝟸𝟶.

Stodola se stihla za dobu mého soutěžení slušně naplnit lidmi. U vchodu byly prostřené dva dlouhé stoly, na každé straně vrat jeden. Na nich se vyjímalo jídlo všeho druhu počínaje mísami se saláty přes ovocné talíře, tříbarevné rolády a konče košíčky, které jsem původně měla s Kaylou zdobit. Nakonec to ale očividně zvládla sama.

Panoval zde čilý ruch, stovky konverzací se mísily mezi sebou, k uším mi doléhaly cizí hlasy. Na pódiu na opačném konci stodoly se tyčily tři stojany s mikrofony, přičemž u jednoho z nich stála vysoká barová židle. Nad hlavou mi svítily tříbarevné LEDkové řetězce s červeno-modro-bílými žárovičkami doplněné o trojúhelníčkové praporky stejné barevné kombinace.

Na prostranství uprostřed se zdržovalo jen pár hostů, zbytek lidí posedával buď venku před stodolou, nebo po stranách na velkých balících slámy. Tematické, pomyslela jsem si při pohledu na provizorní posezení ve stylu venkova.

„Kam sednem?" Tessa se zničehonic objevila vedle mě a v rukou držela dvě vysoké sklenice s brusinkovým sirupem a mátou. Alkohol jsme ani jedna pít namohly a tohle byla jedna z těch mála „čistých" variant.

Očima jsem zabrouzdala k volnému balíku kousek od pódia. Vepředu nebylo tolik obsazeno. „Pojď," pobídla jsem sestřenici, když jsem si od ní převzala nápoj. Než jsme prošly středem stodoly až k našemu místu, párkrát jsem si sirup promíchala brčkem, až ledové kostky uvnitř zacinkaly o sklenici.

Z reproduktorů u pódia se do prostoru linula tlumená hudba v modernějším country stylu a hezky tak doplňovala okolní změť hlasů a rozhovorů.

Za skupinkou postávající na kraji hlavní uličky jsem zahnula doleva ke třetí řadě balíků. Hned zkraje seděli dva naši vrstevníci, oba s kovbojskými klobouky na hlavách. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou kluci tady z ranče, tak jsem se na ně mile usmála, ovšem když k nám zvědavě zvedli hlavy, došlo mi, že je vlastně vůbec neznám. Úsměv mi zmrzl na rtech a v momentě, co mi jej oba opětovali, jsem zrudla až za ušima a raději uhnula pohledem. S Tessou za zády jsem prošla až na konec řady a tam se u stěny posadila na volné místo.

Sláma pode mnou zašustila a suchá stébla mě nepříjemně šimrala a píchala na holých nohou. Poposedla jsem si tedy trošku víc k hraně, abych na balíku seděla jen oblečenou částí těla.

Tessa zaujala místo vedle mě. „Tak," zvedla ke mně oči od svého nápoje, který si právě promíchávala brčkem, „nějaké dojmy?"

Uchechtla jsem se: „Nebylo to zas tak hrozné, měla jsi pravdu."

„Říkala jsem ti, že se nemáš ničeho bát," pokrčila rameny jako by nic a usrkla si. „Dokonce jsi zvládla do ohrádky dostrkat... teda, pardon," významně zvedla do vzduchu ukazovák, „donést Polly." Na slovo „donést" dala zvláštní důraz.

Jen jsem nad ní pobaveně zavrtěla hlavou: „Aspoň jeden bod."

„Prosím tě," Tessa si poposedla o něco blíž, „poslední jsi neskončila, neboj."

„Mně je jedno, kolikátá jsem byla," mlaskla jsem nespokojeně nad sestřenčiným povzbudivým tónem. „Už jen podle toho, jak jsem tu některé sledovala," očima jsem přejela nejbližší okolí, kde se mezi hosty slavnosti mihlo pár povědomých tváří z Pětiboje, „tak na stupínek vítězů si nestoupnu. Ale," dodala jsem důležitě, tentokrát s pohledem upřeným na Tessu, „byla sranda."

Sestřenka roztáhla rty v široký úsměv. Bylo na ní vidět, že je mým tvrzením potěšená a mé nadšení se pomalu přepisovalo do její tváře. „Jsem ráda, že sis to nakonec užila," řekla pak. „Ale před začátkem jsem si myslela, že tě naberu na vidle," dodala ještě.