Mezi NÁMI

𝟻𝟶.

Ryan mě doprovodil od auta až k mému pokoji. Tam jsme se zastavili, já si kartou odemknula a udělala krok vstříc svému zázemí. Ve dveřích jsem se ale otočila čelem k němu.

Zkoumavě si mě prohlížel a když zjistil, že jsem ho při tom přistihla, svraštil obočí. „Chceš se o tom bavit?"

Nejprve jsem se zarazila. Už jsem se chtěla zeptat, o čem, když mi to došlo – narážel na ten můj nečekaný útěk na pastvině.

Opravdu jsem nad tím přemýšlela. Že bych mu to všechno vyklopila – od té nepovedené párty u Rachel, přes fotku na Instagramu a nadrženého Austina, až po uvědomění si veškerých svých útěků před problémy.

Možná by se mi ulevilo...

„Víš, někdy je útěk fajn," řekl Ryan.

Upřela jsem na něj oči.

„Získáš si čas na přemýšlení. To je pořád lepší, než abys udělala hned nějakou blbost."

„Jak vůbec víš, že mě žere zrovna tohle," vydechla jsem překvapeně a měřila si ho při tom pohledem.

Ryan pokrčil rameny: „Taky jsem něco slyšel."

Zamračila jsem se: „Od koho?"

„Od tebe."

„Co?"

„Křičela jsi na Diega. Že má utíkat, protože se všeho bojí. Něco takového," svraštil obočí.

„Ale to bylo na něj," hájila jsem se. Tenhle boj byl ale prohraný, Ryan mě totálně prokoukl.

„Nebylo," zavrtěl hlavou, „a ty to moc dobře víš."

Bylo neskutečné, jak dobře dokázal v ostatních číst. Naučil se to snad tady u koní? Poznat podle jejich postoje, pohledu a chování, jak se zrovna cítí? A pak tuhle schopnost aplikovat na lidi kolem sebe?

Dala jsem si ruce v bok. „Tady má někdo přehled."

Ryan se lehce pousmál.

„Je něco, co o mně ještě víš?" vystrčila jsem k němu bradu v němé výzvě.

Přimhouřil na mě oči. „Třeba to, že jsi mi vzala skicák."

Hned jsem se stáhla. „Nevzala," bránila jsem se. „Našla jsem ho a..." Poplácala jsem se po zadku, ale deník jsem v kapse nenahmatala.

No jasně, nechala jsem ho v autě! Nespokojeně jsem sykla.

„Je v autě pod sedadlem spolujezdce," řekl Ryan jako by nic. Tím mě dorazil úplně.

„Ale... jak..." nechápavě jsem na něj mrkala, zatímco on udělal krok ke mně.

„Předtím tam nebyl. Když jsem vystupoval na ranči, objevil se. Náhoda?"

Zrudla jsem snad až za ušima a bezděky ucouvla. Ryan totiž začínal být až moc blízko...

„Je fakt, že kdybys ho měla v tý zadní kapse, ani bys nemohla pořádně sedět."

Co?! Jak mohl sakra...

„Cameron," odpověděl mi, aniž bych pronesla jediné slovo. Viděl mi ty otazníky v očích.

Založila jsem si ruce na prsou. „Já ho zabiju."

„To nedělej," zamručel Ryan. „Byla by tu nuda."

I přes veškerý předstíraný vztek na toho blonďatého pošuka jsem se zasmála: „To máš pravdu."

Úsměv mi ale brzy zmrznul na rtech, když jsem zjistila, jak blízko Ryan vlastně je. Stihl snad nepozorovaně přistoupit blíž?