Mezi NÁMI

𝟸𝟸.

V nose mě příjemně pošimrala vůně grilovaného masa. Aroma koření a bylinek se vznášelo ve vzduchu a na grile to prskalo, jak se na rožni připravovala další várka kuřecího. Než koncert skončil, měla Kayla připravené už tři tácy grilovaného masa. Všechno bylo vyskládané na dvou stolcích zvenčí u vstupu do stodoly, včetně nejrůznějších příloh počínaje těstovinami a konče saláty.

S Tessou a Trentem jsme se zařadili do fronty u jídelního stolu a zpovzdálí si pohledy vybírali jídlo, které jsme si pak – až se na nás dostala řada – naložili na talíře. Má volba padla na grilované kuřecí prsa v bylinkové marinádě, k nimž jsem si přibrala porci Coleslawu. Trent přede mnou se vrhl ke krásně růžovým steakům, které doplnil o opékané brambory a trochu zeleniny. Tessa se také natáhla po hovězím, ale místo brambor si nabrala pořádnou porci zeleniny a grilovaných žampionů.

S plnými talíři jsme se společně vydali hledat volný stůl. Po skončení koncertu se všichni ze stodoly začali tlačit ven a my tak museli počkat, až vyjdou nejprve lidé z hlavní uličky. A tak se stalo, že jsme ven vyšli jako jedni z posledních.

Slunce se už sklánělo k západu a barvilo se dočervena. Nad vstupem do stodoly už svítil další z LEDkových řetězů, ale tentokrát nikoli v amerických barvách, ale v klasických žlutých tónech.

Stoly venku se rychle zaplnily, takže někteří hosté mířili zpět do stodoly. Naše tříčlenná skupinka stála bokem a všichni jsme se rozhlíželi po okolí ve snaze najít místo k sezení.

Z našich talířů se linula vábná vůně, která nás jako by zvala k jídlu a přiměla můj žaludek vydat hluboké zabručení, jímž mi dával jasně najevo, že by rád tu pochoutku ochutnal.

„Dovnitř asi nechceme, co?" obrátil se k nám Trent.

S Tessou jsme si vyměnily nesouhlasné pohledy a pak jen zavrtěly hlavami.

„V tom případě budeme muset improvizovat," povzdechl si, načež se rozešel mezi lidi.

„Improvizovat?" zopakovala jsem nechápavě a v naději, že mi sestřenice vysvětlí Trentův záměr, se na ni ohlédla. Jenže ona jen neurčitě pokrčila rameny a vydala se za ním. Tak mi nezbylo nic jiného než s hlasitým odfouknutím dvojici následovat.

Černošský mladík nás vedl mezi jednotlivými stoly s naprostou jistotou, až jsem si říkala, že snad našel vzadu místo. A svým způsobem jsem se nemýlila – skutečně objevil stůl, k němuž by se tři lidi vešli. Jenže byl z půlky obsazen.

„Dobrý večer," usmál se Trent na čtveřici slečen zhruba v našem věku, „prosím vás, mohli bychom si přisednout?"

Holky se podívaly jedna na druhou. Dvě z nich se netvářily dvakrát přívětivě a už nesouhlasně vrtěly hlavami, ovšem drobná Asiatka sedící nám nejblíže se s úsměvem posunula na lavičce blíž své kamarádce. „Určitě," řekla pak vlídně, načež se ohlédla na své tři spolusedící, „my už stejně za chvíli půjdeme."

„Moc děkujeme, holky," zakřenil se Trent a jako první udělal krok blíž ke stolu. „Tak pojďte," mávl na nás rukou.

„Už chápu tu improvizaci," sykla jsem směrem k Tesse, která se váhavě rozešla kupředu.

Ta jen zamručela na souhlas a pak ještě tiše dodala: „Doufám, že vypadnou co nejdřív. Nemíním při jídle sledovat ty otrávené zmalované ksichty."

Potlačila jsem pobavené hihňání a místo toho nasadila lehký úsměv, jelikož nás dvojice brunetek s umělými řasami probodla nevlídnými pohledy. Soudě dle jejich do očí bijící podoby to byla dvojčata. A očividně ne zdejší. Byť se pro dnešek oblékly podobně jako všichni ostatní tady – do vysokých bot, džín a klobouku, jejich výrazné líčení o nich už i na dálku prozrazovalo, že sem ke koním rozhodně nepatří.