Mezi NÁMI

𝟺𝟶.

Zionský národní park byl odjakživa jednou z chloub Utahu. Skály z červeného pískovce, jehličnaté lesy a hluboké kaňony, jimiž protékají říčky, co se mění ve vodopád – to vše může člověk na vlastní oči spatřit právě tady.

Nikdy bych nevěřila, že když Tesse kývnu na její nápad a odjedu z Flagstaffu až sem, naskytne se mi možnost vidět takové množství přírodních krás.

A z koňského hřbetu všechno vypadalo zase úplně jinak než ze země.

Za zvuku kopyt a vrzání sedel jsme v řadě postupovali zionskou krajinou. John s Rambem si kvůli kobylám udržovali dost značný odstup – když jsem se čas od času ohlédla za sebe, většinou jsem ty dva ani neviděla.

Roxette poslušně následovala Tiny plynulým krokem, já se zase houpala v sedle ze strany na stranu a užasle se rozhlížela kolem sebe. Travnaté kopce a lesy, kdy mezi stromy vykukovaly vrcholky červených skal, jsme vyměnili za opravdový kaňon, na jehož dně zurčel křišťálově čistý potok.

V obležení vysokých pískovcových stěn hrajících ve všech odstínech oranžové a červené jsme vedli naše koně podél vody po štěrkovitých březích.

Většinu času jsme se drželi dál od skal, ale v uzoučkých prostorách mezi dvěma stěnami nebyla jiná možnost než přiblížit se. Byl tu příjemný chládek, který se střídal s horkým sluncem v momentech, co jsme opustili stíny skalních převisů nebo průchod.

Naším cílem byl Lake Creek Waterfall – menší vodopád v srdci skalního města, vzdálený asi hodinu a půl od ranče. A soudě dle toho, že už jsem v sedle strávila něco přes hodinu, jsme se pomalu blížili. Když jsem se Camerona zeptala, na jak dlouho to vidí, odpověděl, že tak za patnáct minut budeme na místě.

Kaňon, jímž jsme procházeli, byl opravdu dlouhý. Drželi jsme se u potoka, jenž nás vedl červenou proláklinou dál. Párkrát jsme museli vodu přejít, jelikož se potok stočil až ke skalní stěně a suchou cestu nám tak „uříznul".

Při jednom takovém přechodu se Cameronova kobyla vepředu zastavila sklonila hlavu k vodě, aby se napila. Nechala jsem Roxette dojít až k ní. Čekala jsem, co udělá. Byla jsem připravená povolit jí otěže, aby se mohla taky napít, ale neudělala to. Jen švihla černým ocasem a s tichým zařehtáním natáhla k Tiny hlavu. Dotkly se čumáky a v ten moment Cameronova bělohřívá kobyla stáhla uši a prudce sebou cukla.

Roxette se polekaně stáhla a já si hned přitáhla otěže k tělu. Kobyla pode mnou udělala pár kroků vzad.

„Povol jí," houkl na mě Cameron, když Tiny téměř přeskočila potok na druhou stranu, kde se k nám otočila bokem.

Poslechla jsem a spustila ruce níž, čímž se částečně zmenšil i tlak na koňskou hubu. Roxette přestala ustupovat dozadu a zvednutou hlavu nechala zase spadnout do přirozené polohy.

„Když máš přitažené otěže, táhneš s sebou dozadu i koně," vysvětloval mi Cameron, zatímco Tiny pod ním nervózně podupávala a neustále se otáčela kolem dokola.

Přikývla jsem na srozuměnou. Dávalo to smysl.

Mlasknutím jsem pobídla Roxette kupředu. Hnědka udělala dva kroky po štěrku, co jí křupal pod kopyty, a pak se na mou další jemnou pobídku stočila k potoku, který následně s přehledem přešla.

Na druhém břehu jsme zastavily a já se ohlédla směrem k úzkému tmavému prostoru, kterým potok protékal. Kontaktu s vodou se zde nevyhnete, ani kdybyste chtěli.

A právě odtamtud se ozývalo hlasité šplouchání vody.

Netrvalo dlouho a ze stínu skal vyběhlo ven Rambovo mohutné tmavě hnědé tělo. Koňský obr vyklusal na světlo, od nohou mu při tom stříkala voda, co se zachytávala na delších chlupech okolo kopyt.

„Ty vole, to je tank," zaslechla jsem kousek od sebe Camerona.

„To teda," vydechla jsem ohromeně při pohledu na Ramba, který na slunečním světle zpomalil v krok. John si jej zkušeně přidržoval jen jednou rukou, tou druhou měl spuštěnou podél těla. V modré košili, džínách a klobouku mu to na tom obrovi docela slušelo. Rambovo silné tělo mu dodávalo jakousi autoritu.

Kobyly soustředěně sledovaly, jak se (pro ně zatím neznámý) koňský společník přibližuje. Obě měly uši našpicované, hlavy zvednuté a hlasitě odfrkávaly.

„Měli byste jet," volal na nás John zdáli. „Nebo budou dělat bordel."

Roxette jako by pochopila význam Johnových slov a začala couvat, pohled upřený na tmavohnědého kolose.

„Jak se na něm jede?" chtěl ještě vědět Cameron.

„Dobře! Luren měla pravdu, ten kůň je zlatý! Vůbec se neleká, je klidný a poslouchá!" Johnův hlas se nesl ztichlým kaňonem a pokračoval hlouběji mezi skály, doplněný o ozvěnu.

„Klame vzhledem," zamumlala jsem si pro sebe, když mi pohled z kovboje sklouznul k těžkému koni pod ním. Teď zepředu a z dálky vypadal jako pohodář, měl takový uvolněný výraz i krok.

„Něžný obr," pousmál se Cameron, načež zatáhnutím za patřičnou otěž obrátil již značně znepokojenou Tiny nalevo. Udělala jsem s Roxette to samé. „Jen by mě zajímalo, kde ho Luren splašila," zaslechla jsem blonďáka před sebou.

„K čemu jí vůbec takový kůň bude?" zeptala jsem se. Upřímně mě to začalo dost zajímat. Už jen podle Rambovy stavby těla se nejednalo o typicky westernového koně.

„Jo, Jady," obrátil se ke mně Cameron, „to bych taky rád věděl."