Mezi NÁMI

𝟹𝟻.

Thomas Bryce byl arogantní idiot. Ke každému mluvil s povýšeným odměřením, dokonce i s tetou Luren a Johnem. Jeho příjezd způsobil všeobecný rozruch, který jsem nejprve nechápala. Nešlo mi do hlavy, proč jsou všichni z toho nadutého ňoumy natolik podráždění.

Všechno mi došlo až v momentě, co jsem se stala nechtěným svědkem hádky mezi ním a Ryanem. Byla jsem zrovna zavřená v pokoji, kde jsem odepisovala mámě. Z poklidného ticha mě vyrušily až hlasy na chodbě.

„Myslel jsem, že je o ni dobře postaráno!" řval Thomas. Jeho hlas zněl zpočátku vzdáleně, ovšem jak kráčel chodbou dál, byl stále zřetelnější a hlasitější. „Ne, že ji necháte umírat!"

Zvědavě jsem se narovnala. Tohle bylo zajímavé.

„Tommy, poslouchej," ozval se věčně chladně znějící Ryan. I teď mluvil klidně, ale vzápětí byl agresivně přerušen: „Ne, ty poslouchej."

Tak moc bych si přála vědět, co přesně se tam venku odehrává. Přistihla jsem se dokonce na tím, jak přemýšlím, že tam vtrhnu a Ryanovi pomůžu. Jenže hned jsem svůj nápad zavrhla, jelikož následující Thomasova slova mě utvrdila v tom, že s ním si není radno jakkoli zahrávat...

„Neustále to tady všechno chválíš, jak se tu mají koně parádně, jak je o ně skvěle postaráno a že tu bude Cherokee dobře," vrčel, „já blbec ti na to naletěl a dovolil tý červený nádheře, aby si ji tu ustájila. Platil jsem jí velký prachy za všechny ty údajné služby, které mý Cheryně nabízela. Seno, péči," prskl. Očividně mu slovo péče nešlo příliš přes jazyk. „Ale hovno z toho!" vybouchl nečekaně.

Polekaně jsem na posteli nadskočila. Nedokázala jsem si představit, že bych nyní byla v Ryanově kůži a musela tomuhle individuu čelit tváří v tvář.

„Akorát mi pošlete nejlepší kobylu na věčnost!"

„Děláme, co můžeme, aby se z toho ve zdraví dostala," odporoval Ryan. „John splašil pana Garcíu, jednoho z nejlepších veterinářů v okolí, který k nám normálně nejezdí. To všechno udělal jenom kvůli tomu, že je to zrovna tvůj kůň a protože zkrátka věděl, jak velký mamrd jsi."

Překvapeně jsem vykulila oči. Vážně jsem zrovna slyšela Ryana zvyšovat hlas a říct několik složitějších souvětí?

„Co si to dovoluješ ty-"

Následovalo zvláštní plesknutí.

Okamžitě jsem vyskočila na nohy. Jestli na něj Thomas vztáhnul ruku...

„Bráním se," dopověděl Ryan už zase svým typicky uvolněným tónem. „Už jsem totiž velkej kluk," dodal pak. „A ty by ses tak taky mohl někdy chovat."

Ticho.

Slyšela jsem jen mé splašené srdce.

„Pokud ti na Cherokee skutečně záleží," ozval se znovu Ryan, „tak ji necháš tady, v péči pana Garcíi a mě. Jinak se s ní můžeš nadobro rozloučit."

Čekala jsem další Thomasův výlev, ale nic se nekonalo. Jen vzdalující se kroky mi napovídaly, že jeden z účastníků konverzace opouští „bojiště".

***

Celý ranč byl v pohotovosti. Veškerá pozornost se točila hlavně kolem Cherokee, která dostala kvalitní medikaci a vlastní box, v němž odpočívala. Ryana jsem za celou dobu neviděla. Zřejmě byl s kobylou.

Večer se neukázal ani u stolu. Tessa ostatně taky ne.

Teta se tvářila zasmušile a v jídle se jen bezmyšlenkovitě nimrala. Nálada byla na bodu mrazu. Ani vesele se bavící hosté v jídelně ji nedokázali zvednout.