Mezi NÁMI

𝟹𝟸.

Tak moc jsem chtěla zmizet, že jsem úplně ignorovala jakoukoli bolest. Záda, třísla, lýtka... Nevnímala jsem nic. Vyběhla jsem ze stínů lesa a řítila se po dlážděné cestě k hlavní budově. Mé okolí bylo jen jedna šmouha, lidi se za mnou otáčeli a něco pokřikovali, jak jsem do nich málem vrážela.

Celá uřícená a zpocená jsem vyběhla těch pár schůdků na terasu a pak už rovnou zaplula do kuchyně.

Kayla překvapeně zvedla oči od nádobí. „Jade?"

Zůstala jsem stát ve dveřích. Jednou rukou jsem se opírala o futra a zhluboka oddechovala, tou druhou jsem si z hlavy sňala kovbojský klobouk. Vlasy pod ním jsem měla úplně mokré.

„Potřebuju... vodu," hekla jsem ztěžka, jakmile jsem byla schopná udělat první krok.

Kayla ze mě nespouštěla starostlivý pohled. Sledovala mě až k ostrůvku, než jí došlo, co po ní žádám. Rychle zatřepala hlavou: „Jo, vodu jsi chtěla." Během chvilky už stála přede mnou sklenka čiré tekutiny. Hned jsem ji do sebe obrátila a pohledem kuchařku poprosila o další, jež skončila stejně jako ta předchozí.

„Co jsi vyváděla, proboha?" Kayla si ode mě převzala prázdnou sklenici a odnesla ji ke dřezu. Já jsem se opírala o ostrůvek s hlavou skloněnou a snažila se ještě vydýchat.

„Byla jsem se podívat za Diegem," dostala jsem ze sebe po chvíli, kdy mě černoška se založenýma rukama na prsou sledovala v očekávání, co jí odpovím.

Viděla jsem, jak jí najednou zvážněl pohled: „Neměla bys za ním chodit."

„Je nebezpečný, to jsem už slyšela," protočila jsem očima. „Neměla jsem v plánu chodit nijak blízko. Jen zkontrolovat, jestli Tessa není náhodou někde poblíž, aby ho-"

Kayla mě umlčela přísným pohledem. Zmateně jsem svraštila obočí. „Vždyť jsem nic neře-" snažila jsem se namítnout, ale neúspěšně.

„Pst," zasyčela s prstem na ústech. „Nevím, jestli tu Tessa někde není. Může být v jídelně a slyšet tě," šeptala.

„Pochybuji," řekla jsem polohlasně a rozešla se k východu. Nakoukla jsem ven a pohledem přejela prázdnou místnost. „Ta musí mít takovou kocovinu, že bude zázrak, když se objeví na večeři." Lehkým zavrtěním hlavy jsem dala Kayle najevo, že je vzduch mimo kuchyň čistý. Pak mi ale došlo, co jsem právě řekla, a zděšeně si zakryla rukama pusu.

Kayla se slabě pousmála: „To nic. Já o tom už vím."

Zvedla jsem obočí v němou otázku.

„Ryan mi to řekl," pokrčila rameny. „Byl jí tu pro jídlo. Tessa teď potřebuje na svůj žaludek něco lehčího."

Zhluboka jsem vydechla. Už jsem se lekla, že jsem zas prokecla něco, co bych neměla. Holt udržování tajemství očividně není mou silnou stránkou.

„Má o ni starost, co?"

Kayla sotva znatelně přikývla. „Ryan je takový její opatrovník. Neznám nikoho, kdo by se o holku dokázal tak hezky postarat."

Naklonila jsem hlavu na stranu. Na jednu stranu mi tahle slova chvály k Ryanovi příliš neseděla, ale zase na tu druhou... Luren to o něm tvrdila taky. Včera večer na něm bylo vidět, že se o Tessu bojí, když jsem mu řekla, že nevím, kde je. Pak ji opilou dovlekl až k ní do pokoje, podle všeho tam zůstal přes noc a dneska jí obstarával jídlo.

Ten kluk byl pro mě čím dál větší záhadou.

„Musí ji mít hodně rád," zamumlala jsem s pohledem upřeným někam do prázdna, jak jsem nad Ryanem stále přemítala.