Mezi NÁMI

𝟼𝟸.

Ryan seděl na mé posteli s jednou nohou pokrčenou. Na té druhé, natažené, jsem mu ležela hlavou. Pravou rukou se opíral za zády, zatímco tou levou mě jemně hladil v rozpuštěných vlasech a tiše při tom poslouchal.

„Chtěla jsem ti nějak pomoct, abych ti dokázala, že mi na tobě záleží. I na Diegovi," mluvila jsem tiše a užívala si při tom Ryanovy prsty brázdící mé vlasy. Jeho zamračené obočí jsem ignorovala a pokračovala dál dřív, než se vůbec stihnul nadechnou a jakkoli mi opanovat: „Ale tušila jsem, že o to nebudeš stát. Což mi svým způsobem dneska potvrdil i Trent, když řekl, že nemáš rád, když se ti ostatní pletou do práce."

„Trent má pravdu," zamručel.

Protočila jsem očima: „To mi došlo."

Pousmál se nad mým gestem. Hned ale zase zvážněl a v očích mu zajiskřila zvědavost. „A co Tessa?"

Neznat ho, tak nejspíš netuším, kam tou otázkou směřuje. Jenže já už věděla, že Ryan proslovy moc nemusí. Navíc jsem byla jedním z aktérů celého „kloboukového plánu", tudíž mi bylo hned jasné, co chce vědět – jak se mi vůbec podařilo přetáhnout Tessu na svou stranu, aniž by Diega zabila.

Samolibě jsem se ušklíbla: „Tessa byla ta, kdo za mnou přišel, že mi pomůže. Teda až po tom, co se přede mnou psychicky složila. Mé narozeniny se nesly v duchu psychických zhroucení," povzdechla jsem si. Teď mi to připadalo spíš absurdní, ovšem Ryan se na tuhle poznámku dvakrát nadšeně netvářil. Proto jsem to dál nepitvala a pokračovala v odpovědi na jeho předchozí otázku: „Vymyslela ti nějaký úkol a pak mě zavezla za Diegem. A i když zjistila, že se jí bojí, zůstala v tom se mnou a přišla s tím nápadem nechat klobouk u ohrady."

Zvedla jsem oči k Ryanovi, který se právě upřeně díval někam dopředu. Vypadal, že nad něčím přemýšlí.

„Myslíš, že by Tessa dokázala tetu Luren přesvědčit, aby ti Diega nechala?"

Svým dotazem jsem si získala jeho pozornost. Sklopil ke mně hlavu a zadíval se mi do očí. Nepatrně zvedl koutek rtů, přičemž se mu ve tváři mihlo cosi, co jsem nedokázala za tu kratičkou dobu pořádně rozpoznat. „Víš, Kovbojko," nadechl se, ale nestihl svou větu dokončit.

Dveře pokoje se prudce rozletěly a dovnitř se vřítila Tessa.

Cítila jsem, jak sebou Ryan polekaně škubnul.

„Jade, průser!" křikla za pochodu. Hnědý cop za ní vlál a pak ji švihnul přes obličej, jak se prudce zastavila. „Ten klobouk je..." Pohled jí padl na hledaný předmět ležící kousek od nás na posteli. „...tady," dodala stále ještě vyvedená z míry. Až pak zaostřila na mě a Ryana. Její překvapení vzrostlo. „Počkej... jak... co to... co se právě teď děje?"

K mé velké nelibosti jsem se musela zvednout do sedu. Ryan mě zezadu podepřel, abych se neskulila zpátky. Matrace se pode mnou mírně zhoupla a nebyla tolik stabilní.

Tessa zmateně těkala očima mezi námi a jejím kloboukem.

„Dovezl jsem ho," řekl Ryan s klidem. Jako by Tessa právě před chvílí nevyšilovala. „Nemáš zač."

Sestřenka ho zpražila pohledem a pak přesunula svou pozornost ke mně. Se zvednutým obočím a mírně vystrčenou bradou se mě ptala, co má tohle všechno znamenat.

„Vrátil se dřív," pokrčila jsem rameny. „A ty zas pozdě," dodala jsem naoko naštvaně, nad čímž Tessa jen protočila očima.

„To prostě neodhadneš," povzdechla si a pár kroky se dostala k posteli. Natáhla se pro svůj klobouk, který následně zvedla, aby se mohla posadit. „Každopádně předpokládám, že vy dva jste už v pohodě," přimhouřila na nás oči, přičemž se potutelně šklebila.