Mezi NÁMI

𝟺𝟺.

Cesta zpátky se nesla v tichosti.

Oči jsem měla opuchlé, čas od času jsem popotáhla a hleděla někam ven z okna.

Ryan se věnoval řízení a na nic se neptal.

Na ranči jsem beze slova vystoupila a loudavým krokem se vydala k hlavní budově. Potřebovala jsem si odpočinout. Nabrat energii a nadhled, který mi nyní tolik chyběl.

Můj klučičí společník mě ještě před vstupem dohnal. Společně jsme pak vešli hlavními dveřmi dovnitř a bok po boku pokračovali na konec chodby.

Ryan mi přidržel skleněné dveře. Místo slov jsem mu poděkovala pokývnutím hlavy.

Cestou ke svému pokoji jsem zašátrala v zadní kapse džínových kraťasů pro kartu.

„Kovbojko?"

Zastavila jsem se pár kroků od pokoje.

„Hm?"

Neotáčela jsem se na něj. Jen jsem čekala, co z něj vypadne.

Ryanovy kroky se nesly ztichlou chodbou, jak překonával vzdálenost, co nás dělila. Stoupnul si těsně za mě, cítila jsem na zádech zvláštní teplo sálající z jeho těla.

„Otoč se ke mně," hlesl mi za zády.

Naskočila mi husí kůže. Z jeho hlasu, z jeho blízkosti...

„Prosím," dodal pak, což mě nalomilo dostatečně na to, abych jej poslechla a obrátila se k němu čelem.

Najednou jsem čelila dvěma modrozeleným očím, v nichž se odrážela starost.

„Co chceš," zachraptěla jsem. Zněla jsem si strašně cize.

Ryan pomalu zvedl ruce ke mně a položil mi je na paže. Teplými dlaněmi mě po nich pohladil dolů a zakotvil u zápěstí, která jemně obemkl prsty.

„Mám zůstat?" zeptal se.

Zaskočeně jsem zamrkala. Několikrát. Vážně mi tady tenhleten právě nabídl, že se mnou zůstane?

„Ehm... já," koktala jsem nervózně a pohledem těkala po chodbě.

„Nemusím," řekl klidně, „když nechceš. Nevnucuji se ti."

Sebrala jsem veškerou kuráž a pohlédla mu zpříma do očí. „Zvládnu to," promluvila jsem co nejpevněji, jak jsem v danou chvíli odkázala. „Ale děkuju," dodala jsem pak a nepatrně zvedla koutky rtů v chabý úsměv.

Ryan sotva znatelně přikývl.

Ale nepustil mě.

Už jsem se mu chtěla vykroutit, když udělal něco, co bych od něj v životě nečekala – objal mě.

Omotal kolem mě své silné paže, jimiž každý den tahal těžká sedla, nářadí nebo balíky slámy. Přitiskl se ke mně, obalil mě tím příjemným teplem a vůní sena.

Fifty fifty, Ryane, prolétlo mi hlavou společně se vzpomínkou na naše první objetí, jež jsem tehdy věnovala naopak já jemu.

Zhluboka jsem vydechla veškerý vzduch, co jsem v sobě zadržovala, a objala Ryana nazpátek.

„Kdyby cokoliv," řekl mi tiše těsně u ucha, „jsem tu pro tebe, Kovbojko."

***

„Takže, vážení!" Teta Luren se postavila a při tom několikrát zatleskala, aby si sjednala u stolu pořádek.

Veškerý šum ustal a kromě cinkání příborů, které Kayla chystala na ostatní stoly, a hudby z rádia nebylo v jídelně slyšet nic dalšího. Dokonce i Ryan mě přestal zkoumavě sledovat. Veškerá pozornost byla upřena na červenovlásku v čele stolu.