Mezi NÁMI

𝟻𝟹.

„Pan García ti něco říká, že?" mrkl na mě John po očku, když zastavil u hlavní cesty, na niž se chystal vjet. „Veterinář," doplnil vzápětí, když jsem svraštila obočí.

„Jo, už vím. Byl tu za Cherokee."

John viditelně posmutněl, koutek rtů mu klesl. „Ano, přesně ten," řekl bez náznaku jakýchkoli emocí v hlase a zapnul blinkr. Ozvalo se pravidelné cvakání, jak světýlko na pravé straně auta oranžově problikávalo. Bylo už dost šero, takže jsem mohla z okýnka sledovat jeho záři.

Chevrolet, doprovázen řevem motoru, najel na asfaltovou silnici. Cesta byla najednou příjemnější a klidnější, než když jsme se řítili z kopce a přejížděli při tom vystouplé kořeny nebo kamení.

„Alexander García je můj dlouholetý známý," prolomil John ticho panující ve voze. „Potkali jsme se na jedné koňské aukci. Dřív jsem odkupoval za pár babek týrané koně a dával jim šanci na nový život."

Poslouchala jsem ho a při tom tiše přikyvovala. Tak nějak mi to všechno k němu sedělo. Už jen z toho, co jsem vypozorovala na ranči, jak se ke koním chová a jak k nim přistupuje... Tenhle chlap byl chodící dobrosrdečnost.

„Dali jsme se do řeči a pak se potkali ještě na dalších pár akcích. Dělali jsme si z toho srandu, jakože je to osud a tak dále," pokračoval John s pohledem upřeným dopředu. Na tváři se mu ale během té vzpomínky zformoval lehký úsměv. „Zjistil jsem o něm, že je veterinář a já mu zas řekl, čemu se věnuju. Vyměnili jsme si kontakt a od té doby jsme ve spojení. Když potřebuju pomoc, vím, na koho se obrátit."

Sklopila jsem pohled do klína a přemýšlela nad jeho slovy. Když potřebuju pomoc, vím, na koho se obrátit, přehrávala jsem si v hlavě stále dokola poslední větu. Mám já vůbec někoho takového?

„A zas naopak, když potřebuje pomoc on, přijedu za ním zas já." John mě nenechal ztrácet se v myšlenkách. Přiměl mě znovu vzhlédnout a vyslechnout si pokračování příběhu. „Asi čtyři roky zpátky mi volal, že mu přivezli zraněného koně. Dvě zlomené žebra."

John ho přivezl od svého známého veterináře, ozvala se mi v hlavě teta Luren. Srazilo ho auto.

„Diego," vyplynulo mi ze rtů samovolně.

Dvě zlomená žebra. Srážka s autem. Teď to dávalo zase o něco větší smysl.

„Naštěstí se dostal k panu Garcíovi včas a ten jej zachránil," pokračoval kovboj, jako by mě ani neslyšel. „Bohužel ale jen po fyzické stránce. Psychicky byl Diego úplně v hajzlu," řekl. Nijak se neostýchal, prostě mluvil tak, jak to cítil. „Byl nebezpečný pro sebe i pro své okolí. Divoký, nepředvídatelný... García to moc dobře věděl. Ale byl to mladý hřebec, s krásnou stavbou těla a jiskrou v oku. Nechtěl ho jen tak nechat napospas osudu. Proto mi zavolal. Chtěl, abych se ho ujal."

„A dovedls do na ranč," doplnila jsem kousek Diegova příběhu.

John přikývl. „Uspali jsme ho a převezli. Doteď nechápu, jak se nám to povedlo. García je prostě čaroděj," nevěřícně zavrtěl hlavou.

Zvedla jsem koutky rtů v letmý úsměv. „To věřím."

„Každopádně," odkašlal si kovboj, „Luren se líbil. Dovolila mi, abych ho nechal na ranči. Stálo nás to sice strašný papírování a všemožný kontroly," protočil očima, „ale povedlo se a Diego zůstal s námi. Mohli jsme tak na něm začít pracovat. Jenže ten kůň se nenechal. Byl šílený, kdykoli se k němu někdo přiblížil. Nikdy by nás nenapadlo, že za to můžou blbé klobouky," odfrkl si.