Mezi NÁMI

𝟹𝟶.

„Zkus se ještě víc uvolnit." Cameron stál uprostřed ohrady, zatímco Rocky jej klidným krokem obcházel dokola. „Měla by ses naladit na Rockyho chůzi. Na ten rytmus kroků."

„Já se snažím," houkla jsem na něj, už mírně zoufale. Chodili jsme takto dokola už asi půl hodiny. A když k tomu připočtu těch dalších pět minut, co mi trvalo pochopit, jak se správně drží otěže...

Cameron se mi to nejprve pokoušel vysvětlit ze země, ale když jsem ho moc nechápala a pořád ty dva kousky kůže nedokázala správně uchopit, natáhl se po mé ruce a nastavil si ji tak, jak potřeboval.

Pak následovala ještě další instruktáž. Na jakou stranu mám Rockyho pobízet nohama, když budu chtít, aby se otočil, jak ho zastavit nebo popohnat...

Upřímně, moc si z toho nepamatuju. Respektive skoro vůbec nic. Ve chvíli, co jsem strakáče přiměla dle Cameronových pokynů k chůzi (asi tak na popáté), se mi veškeré jeho rady ztratily kdovíkde. Můj mozek byl najednou zaměstnaný něčím úplně jiným – faktem, že zvíře pode mnou se hýbe a já s ním.

Za hlasitého vrzání kůže sedla jsem se na Rockyho hřbetě mírně houpala ze strany na stranu a zároveň dopředu a dozadu. Pohled jsem upírala před nás, přímo mezi jeho uši, které se také pohupovaly v rytmu chůze zároveň s koňskou hlavou.

A když už jsme u toho rytmu... Ten se mi podle Camerona stále nepodařilo najít. Po celou dobu Rockyho chození dokolečka podél dřevěného hrazení mě pobízel k většímu uvolnění. Že prý jsem moc ztuhlá a že tělo od pasu dolů se musí pořádně hýbat, jako kdyby to byl kus želé.

A já se fakt snažila. Místy jsem měla pocit, že jsem se na strakáče pod sebou správně naladila a že jsme jedno tělo, ovšem tenhle stav brzy vyprchal. S dalším jeho krokem se jakýkoli rytmus, který tam mohl být ale i nemusel, naprosto vytratil a já si znova poslechla větu: „Pořád nejsi uvolněná, Jady."

Párkrát mě Cameron přesvědčoval, ať zkusím Rockyho otočit na druhou stranu, čímž bychom změnili směr chůze. Prý ať jej zlehka zatlačím pravou nohou a on se otočí.

Neotočil se.

Dál pokračoval ve své líné chůzi, kterou občas proložil frknutím.

Tak jsem jej zkusila pobídnout znovu. A znovu. Pravou nohu jsem mu tiskla k hnědo-bílému břichu, ale marně. Akorát jsem cítila, jak se jí zmocňuje křeč.

Otočky jsme tedy nechali být. „Aspoň pro dnešek," dodal pak Cameron s náznakem naděje v hlase.

Já jsem si tím ale nebyla tak jistá. Úplně jsem ještě nevěděla, jestli chci jízdu na koni zkoušet znovu. Pocit to byl zvláštní a pohled ze sedla jsem si i přes všechny ty připomínky a křeče v nohou užívala, ale... tohle prostě nebyla moje disciplína.

A když Rocky nereagoval ani na pobídky k rychlejšímu tempu ve chvílích, kdy jeho krok začal výrazně polevovat, vzdala jsem to úplně. Přestala jsem se už jakkoli snažit. Nechala jsem koně pod sebou, ať si zastaví, když chce.

„Co to děláš?" Cameron nechápavě svraštil obočí. Pak si ze zadní kapsy džín vytáhl mobil. „Jezdecký kroužek začíná až za půl hodiny. Ještě máme čas," vzhlédl ke mně od displeje.

Nervózně jsem se pousmála. Nebo... pokusila se o úsměv. Ten úšklebek s podivně zkrouceným obočím měl k úsměvu daleko.

Blonďák na druhém konci lonže to pochopil téměř hned. Nejprve si zhluboka povzdechl, pak si volnou rukou promnul obličej. „Jady, poslouchej..." zamumlal, „to, že to hned napoprvé nejde neznamená, že s tím sekneš. Jasný?" zvedl ke mně hnědé oči.