Mezi NÁMI

𝟻𝟸.

Déšť bez ustání bubnoval do čelního skla Johnova červeného Chevroletu, na němž byly kapky každou vteřinu rozehnány stěrači.

„Co když tam nebude?" prohodila jsem do ticha.

Bylo divné jet v autě k Diegovi a neposlouchat rockovou muziku společně s Ryanovým pobrukováním.

John pokrčil rameny: „Tak ho odchytím někde na ranči. Teď chci ale hlavně vidět toho koně."

Vůz zpomalil, jak řidič šlápnul na brzdu. Tichým interiérem auta se rozeznělo cvakání blinkru, k němuž se pár vteřin nato přidal hukot motoru, jak John přidal plyn, aby mohl přejet cestu k odbočce.

Jeho auto bylo daleko mohutnější než to, v němž jezdil Ryan. Obrovská kola a vysoko posazená kabina, do které jsem se dostala jen díky schůdku ve dveřích. Soudě dle palubní desky a lesknoucích se kovových prvků v ní zabudovaných se jednalo o novější vůz. Na to, jak zaprasený byl zvenčí, uvnitř mě překvapil svou čistotou a vůní novoty.

S kopcem vedoucím k Diegově pastvině si Chevrolet poradil přímo bravurně, i přes občasné proklouznutí kol na mokré hlíně, doprovázené o Johnovy tiché nadávky.

Z korun stromů odkapávala voda, zmáčená cesta před námi se ve světlech auta leskla a všude kolem vládlo zvláštní přítmí. Nebýt hodin na palubní desce vozu, jež ukazovaly něco málo po třetí, byla bych přesvědčená, že je večer.

John nepromluvil ani slovo, pouze soustředěně sledoval rozbahněnou cestu mezi stromy a pevně svíral volant.

Někde v dálce zahřmělo.

Měla jsem z toho všeho špatný pocit. Nad Diegem se stahovala mračna. Doslova.

Trošku to se mnou v sedadle hodilo, když auto překonalo horizont a vjelo na bahno u ohrady, kde už stál modrý pick-up.

Ryan tu přece jen byl.

Zvědavě jsem se předklonila a snažila se přes Johna zahlédnout nějaké dění na pastvině, zatímco on projel kolem zaparkovaného vozu.

Zaregistrovala jsem nějaký pohyb v ohradě, ale to už John stočil volant napravo a Chevrolet poslušně zajel na patřičné místo vedle svého modrého benzínového kámoše.

„Ten kluk je magor," zamumlal si John pod vousy, když vypnul motor. Odepnul si pás a užuž chtěl vystoupit, ale ještě se v rychlosti ohlédl za mnou a ukázal na mě prstem, „počkej tady, hned jsem zpátky."

Zastavila jsem ruku uprostřed pohybu k odepínání pásu a jen překvapeně sledovala, jak kovboj vystupuje do deště.

Po klapnutí dveří jsem zůstala sedět v tichosti.

Znovu zahřmělo.

Natočila jsem se k okýnku a nalepila se na něj. Bohužel, dál než na zadek modrého Fordu stojícího vedle jsem nedohlédla.

Nezbývalo mi tedy nic jiného než čekat.

Nervózně jsem podupávala nohou a sledovala kapky stékající po čelním skle. Některé spadly dolů samy, jiné se zase spojily v novou, větší...

Johnův tlumený hlas mě přiměl odtrhnout pozornost od kapek. Zvědavě jsem se obrátila dozadu, kde se k autu po levé straně přibližovaly dvě postavy.

„... ultimátum," dolehl ke mně kousek jejich rozhovoru, načež John otevřel zadní dveře. „Sedej," vybídl Ryana, který se hned nasoukal dozadu do auta.

Když se naše oči setkaly, zamračil se. „Co tu děláš?"

„To bych se měla ptát já tebe," odpověděla jsem při pohledu na něj. Splihlé vlasy se mu lepily na čelo a triko nasáklé vodou zase k tělu. Kdoví, jak dlouho byl venku...