Mezi NÁMI

𝟼𝟻.

„Kovbojko."

Ryanův hlas mi zněl v hlavě jako daleká ozvěna. Obklopovala mě tma a přísahala bych, že doteď jsem v ní byla sama. Tak kde se tu vzal Ryan?

„Kovbojko," dolehlo ke mně znovu, stále z velké dálky. „Vstávej."

Nespokojeně jsem zamručela. Po slově vstávej jsem procitla dostatečně natolik, abych se převalila na druhý bok.

A bylo ticho.

Chvilku.

Propadala jsem se znovu do hlubin snového světa, když mě na rameni něco zašimralo. A pak to něco výrazně ztěžklo.

Mým tělem projel chvilkový třas, začínající na pravém rameni a končící někde u boků.

„No tak, Jade." Ryanův hlas zněl o poznání živěji a naléhavěji. Vytrhl mě z polospánku.

„Co je," zamumlala jsem téměř nesrozumitelně s hlavou zabořenou v polštáři. V duchu jsem ho proklínala, že mě takhle pozdě v noci vzbudil. Proč to vůbec dělal?

Pocítila jsem na zádech příval tepla, jak se ke mně Ryan naklonil. „Musíš vstát, Kovbojko.

Slepě jsem za sebe natáhla ruku a zamávala jí v místech, kde jsem tušila jeho tělo. Mé prsty se na pár vteřin setkaly s čímsi měkkým, ovšem hned byly uvězněný v teplé dlani. Musela jsem se převalit na záda, abych si nevykloubila rameno.

„Pojď," zašeptal Ryan.

Pootevřela jsem jedno oko. Zvenčí do pokoje pronikalo skrze okno slabé světlo. To už svítá?

Ryan se pomalu zvedl a jeho silueta se rýsovala proti oknu. Zatahal mě za levou ruku, kterou stále svíral ve své dlani.

Když jsem nijak nereagovala, zopakoval to a tentokrát rázněji. Tak rázně, že se mu povedlo vytáhnout mě do sedu.

„Co blbneš," snažila jsem se znít naštvaně, dokonce jsem se mu nějak vyškubla a uvolněnou levačkou si promnula oko. Spíš než zlost ze mě ale čišela únava.

Ani jsem se nenadála a po pokoji se začaly rozléhat tiché kroky, jak se Ryan rozešel kdovíkam.

A pak mě do očí praštilo žluté světlo z lampičky.

Neviděla jsem vůbec nic. Ruce mi vystřelily k obličeji. I přes zavřená víčka skrytá v dlaních přede mnou poletovaly fialové a oranžové fleky, co neustále problikávaly, jak jsem hýbala očima ve snaze je zahnat.

Jestli jsem byla ještě před několika vteřinami ospalá, tak teď už ne.

„O co ti jde?" vyjekla jsem naštvaně.

Stále jsem neviděla vůbec nic, ovšem k uším mi doléhal zvláštní šramot.

„Co děláš? Hej!" domáhala jsem se odpovědi, zatímco jsem pomalu spustila ruce k tělu.

„Nemáme moc času," zazněl Ryanův klidný hlas odněkud zprava. „Musíme vyrazit."

„Vyrazit?" zopakovala jsem po něm zmateně. „Takhle brzo ráno? Děláš si srandu?"

Mé oči si už dostatečně přivykly na světlo a já je tak mohla otevřít. Jenže to jsem nepočítala s tím, co uvidím – Ryana stojícího u mé šatní skříně, z níž mi vytahuje náhodné kusy oblečení. V jedné ruce už držel dlouhé bílé triko, přes rameno měl zase hozenou mikinu.

Okamžitě jsem se vyhrabala z postele. „Co si sakra myslíš, že-" spustila jsem dopáleně a natáhla se po něm, ale včas uhnul. Hrábla jsem rukou do prázdna a ztratila rovnováhu.