Mezi NÁMI

𝟽𝟹.

„Jsem ráda, že jste přijeli." Teta Luren věnovala rodičům upřímný úsměv. Jejich přítomnost na přehlídce ji viditelně potěšila. „A že jste si to užili," dodala ještě, načež si potáhla ze své cigarety. Odvrátila hlavu, aby nám nevydechla bílý kouř s ovocnou vůní do obličeje.

Máma ji počastovala nesouhlasným pohledem, ale nijak dál to nekomentovala. Zřejmě si uvědomila, že jakékoli přednášky o tom, jak si ničí zdraví, by byly marné. Luren si v tomhle ohledu prostě nikdy nedala říct. „To poslední číslo, jak jste naháněli ty krávy... To bylo naprosto neskutečné," řekla nakonec. „Hlavně Tessa a její kamarádi. Fungovali skvěle jako tým."

Přehlídka zhruba před třemi hodinami oficiálně skončila, lidé pomalu odjížděli a teta Luren si konečně po celém dni mohla oddechnout. Připojila se k nám na terase, kde jsem s našima seděla a užívala si ten klid, co se s příchozím večerem na ranči rozhostil.

Pohodu mi ovšem částečně narušovala jistá paranoia, jež mě nutila neustále pátravě pročesávat očima okolí. Hledala jsem ty lesklé černé vlasy vyčesané v drdolu, bílé tílko a bezstarostný úsměv. Čekala jsem na chvíli, kdy se Rachel objeví odněkud zpoza rohu a svým příchodem naruší poklidnou atmosféru panující na terase.

„Jade?" vyrušil mě tátův starostlivý hlas. Rychle jsem zamrkala, abych se co nejdřív vrátila zpět do reality, a překvapeně se na něj přes stůl podívala. „Děje se něco?"

„Jsi nějaká nervózní," přisadila si teta Luren.

Najednou se na mě upíraly tři páry dospělých očí očekávající odpověď.

Těkala jsem mezi nimi pohledem. Začínala se mě zmocňovat nervozita. Mám se jich zeptat na Rachel? Co když to nakonec nebyla ona, ale jen nějaká jí dost podobná holka? Ne. Byla to ona, stoprocentně.

„Ehm, já," odkašlala jsem si. Naposledy jsem přejela mamku s tátou očima. „Vy jste s sebou přivezli Rachel, že jo?" vypadlo ze mě nakonec.

Rodiče se podívali jeden na druhého.

„No, ano. Chtěla jet s námi," odpověděla mamka.

Hlasitě jsem si povzdechla.

„Vždyť jste kamarádky, ne?" Táta vypadal zmateně. Nedivila jsem se mu. Nevěděl totiž vůbec nic z toho, co se na konci školního roku semlelo.

Zato máma měla nějaké základní informace a soudě dle jejího posmutnělého výrazu to byl její nápad.

„Rachel chtěla jet? Nebo jsi chtěla ty, aby jela?" neodpustila jsem si malé rýpnutí.

V hrudi mě bodalo zklamání. Myslela jsem, že mě máma dostatečně pochopila a že se do toho nebude mísit. Jo, Rachel měla ráda, ale to ovšem neznamená, že se nás bude za každou cenu snažit usmířit. Kór, když nezná celý kontext a když má na svět sociálních sítí takový názor, jaký má. Už jen kvůli tomu jsem věřila, že mě v tom nechá vymáchat.

Jenže ono ne.

Máma uhnula pohledem. To mi jako odpověď stačilo.

„Fajn," vydechla jsem ztěžka.

„Myslela jsem, že si promluvíte a pak vkročíte do posledního ročníku s čistým štítem," pokoušela se obhajovat.

Byť jsem na ní viděla, že to celé myslela dobře, nedokázala jsem jí odpustit. Ne teď.

„Mami," řekla jsem opatrně a snažila se při tom neznít ublíženě ani naštvaně. Potřebovala jsem se na chvilku stát Ryanem a všechno přejít s klidem. Navázala jsem s ní oční kontakt, i když mi to bylo dost nepříjemné. „Jela jsem až sem, abych právě od Rachel utekla, vzpomínáš? Austin, fotka, Instagram, kauza," jmenovala jsem heslovitě.