Mezi NÁMI

𝟷𝟶.

„Tu kartu měj vždycky u sebe," říkala mi Tessa, zatímco jsme opustily můj pokoj a bok po boku kráčely chodbičkou k proskleným dveřím, za nimiž bylo vidět schodiště do druhého patra. „Dostaneš se s ní úplně kamkoli, i tam, kam nemají běžní hosté přístup."

„Takže mi chceš říct, že já nejsem běžný host, jo?" zahýbala jsem obočím, což ji rozesmálo.

„No, řekněme, že spíš než hostem, tě ta karta činí zaměstnancem."

„Zaměstnancem?" podivila jsem se a pohled sklopila k tomu kousku plastu, jenž jsem svírala v ruce.

„Je to zaměstnanecká karta, máme ji tu všichni," pokrčila Tessa rameny. „Můžeš si s ní odemknout hlavní vstup, všechny vedlejší vstupy, svůj pokoj, tyhle dveře," kývla hlavou směrem před nás, „sedlovnu, sklady... Skoro všecko."

Zastavily jsme se u dveří na hlavní chodbu, kterou mě sem Luren včera nad ránem přivedla. Natáhla jsem se přes Tessu ke čtečce a přiložila k ní svou kartu. Systém nejprve tiše pípnul, pak zabzučel a sestřenice zatlačením za mohutnou kovovou kliku dveře otevřela.

„Nahoře mají pokoje hosté," ohlédla se za mnou. U schodiště se zastavila a počkala, až ji dojdu. „A my tady dole."

„Jakou máte kapacitu?" zajímala jsem se, když jsem stanula po Tessině boku a zvedla pohled ke schodišti.

„Celkem dvacet pokojů," odpověděla pohotově.

„Dvacet?" obrátila jsem se k ní překvapeně.

„Jo, všechny obsazené. Takže zhruba šedesát lidí, o které se tu staráme." Tessa o tom mluvila, jako by to bylo úplně normální, starat se o šedesát lidí. Koneckonců... pro ni to bylo normální. Pro mě nepředstavitelné. „Ale teď už poď, nebo přijdeme pozdě," plácla mě mezi lopatky a rozešla se k dokořán otevřeným dvoukřídlým dveřím hned naproti přes chodbu.

Pár rychlými kroky jsem ji dohnala. Z místnosti, která byla z chodby přes prosklenou stěnu skryta bílými závěsy, se ozýval ruch tvořený změtí lidských hlasů podkreslených nějakou melodií z rádia. Sem tam to zacinkalo, jak se v jídelně chystalo nádobí na snídani.

Společně jsme vstoupily do prostorné místnosti osvětlené ranním sluncem, které skleněnými tabulkami obrovských oken vysílalo dovnitř své zlaté hřejivé paprsky. Mezi okny byly uprostřed zabudovány posuvné dveře, jež někdo otevřel dokořán, a zvenčí sem mohl proudit jak čerstvý (a ještě poměrně chladný) vzduch, tak i lidé. Soudě dle jejich zašpiněného oblečení a odrbaných kovbojských klobouků to byli zaměstnanci, kteří ještě před jídlem venku vykonávali své povinnosti a teď se postupně trousili na snídani.

Nejvíce mě ale překvapilo, jak prázdno tu bylo. Kromě skupinky zaměstnanců ranče, co se shromažďovala u podlouhlého stolu na levé straně místnosti kousek od vstupu do kuchyně, tady nebyl nikdo. Všechny zbylé stoly zely prázdnotou.

„Hosté chodí až kolem půl deváté," obeznámila mě Tessa, když si všimla, jak se pátravě rozhlížím po jídelně. „V osm tu máme schůzku my."

Jen jsem souhlasně pokývala hlavou a následovala ji k největšímu a zároveň nejobsazenějšímu stolu. Musela jsem uznat, že to bylo poměrně strategické místo – kousek dosud byly totiž prostřené švédské stoly, na které postarší černoška v zelené zástěře průběžně nosila tácy s jídlem. Čím blíž jsme byly, tím lákavěji to všechno vonělo. A můj žaludek na tu vůni okamžitě reagoval. Naštěstí jeho hladové kňourání zaniklo ve změti rozhovorů lidí sedících u stolu.

Teta Luren seděla hned zkraje. Právě se nad otevřeným notesem bavila s jedním z kovbojů, kterému mohlo být odhadem tolik, co tátovi. Netrvalo jí dlouho zaregistrovat náš příchod. „Dobré ráno, holky," zazubila se na nás. Svým pozdravem k nám přitáhla veškerou pozornost.