Mezi NÁMI

𝟷𝟻.

Jelikož jsem zapomněla hlídat čas, tak se stalo, že jsme s Bellou dorazily na ranč o něco později, než bylo třeba. Byť jsem si cestou z kopce trošku popoběhla a místy se snažila držet rychlejší tempo chůze, nestačilo to. Naštěstí Bellina panička nevypadala, že by jí to kdovíjak vadilo. Když jsme totiž byly na dohled, bavila se ještě s Johnem, zatímco její děti si s tatínkem šly projít stáje. Po jejich odjezdu pak už nastal čas večeře.

Ještě jsem si zaběhla na pokoj a dala si rychlou sprchu, protože jsem byla z dnešního venčení totálně zpocená. A ať už se v jídelně u zaměstnaneckého stolu mísil pach koní a vlastně všeho, co tu žije, nemínila jsem jim tam smrdět ještě já.

Ke stolu jsem přišla jako jedna z posledních. Zaujala jsem své místo mezi Tessou a tou neznámou snědou holčinou. Během večeře bylo u stolu dost rušno. Místní se mezi sebou přátelsky bavili, vyměňovali si úsměvy a názory napříč sebou bez ohledu na to, jak daleko od sebe seděli.

Zatímco každý si s každým měl co říct, já jsem seděla zahloubaná do svých myšlenek. Neustále jsem myslela na toho osamoceného koně. Hlavou mi vířilo tolik otázek...

Proč je tam sám? Proč je vůbec tak daleko od ostatních? A proč vypadal tak... divoce? Jezdí se vůbec na něm?

„Že jo, Jade?"

Při zmínce svého jména jsem se probrala z úvah a vzhlédla od talíře. Nejprve jsem zmateně těkala pohledem po nejblíže sedících a až potom se ohlédla vedle sebe na Tessu.

„Vnímalas mě vůbec?" zeptala se a měřila si mě přivřenýma očima.

„No, já... jsem se zamyslela, promiň," snažila jsem to nějak uhrát. Myšlenku toho, že bych se jí na toho koně mohla zeptat, jsem hned zahnala. Na to jsem potřebovala soukromí, ne plnou jídelnu. „O co jde?"

„Tessa právě potvrdila tvou účast na večerní partičce UNA," vysvětlil mi Cameron.

„Cože to?" svraštila jsem obočí a obracela hlavu střídavě před sebe na Camerona a doprava k Tesse.

„O půl deváté," řekla Tessa, „na terase."

„Jakože..." ukázala jsem k proskleným dveřím vedoucím ven směrem ke stájím, „tam?"

„Chytrá holka," zasmál se Trent, čímž zvedl náladu i všem ostatním u stolu. Dokonce i ten tichý klučina v kostkované košili zvedl koutek úst v úsměv, i když svůj pohled upíral do talíře.

Mně sice do smíchu moc nebylo, ale jelikož jsem nechtěla být za uraženou, tak jsem se naoko uchechtla a jen zavrtěla hlavou. Tohle bude ještě sranda.

***

Pokoj jsem opustila něco po čtvrt na devět. Zrovna jsem za sebou zavírala dveře, když jsem zaslechla podivný šramot. Obrátila jsem hlavu doprava, kde zrovna vycházel na chodbu tichý kovboj. Ani o mě nezavadil pohledem, vypadal poměrně soustředěně a zahloubaně.

„Ehm," odkašlala jsem si. Konečně se na mě podíval.

Bože, ty jeho oči. Dvě zelené panenky mě překvapeně a snad i poněkud otráveně sledovaly. Čekal, co ze mě vypadne.

A já se právě na nic nezmohla. Jen jsem nervózně přešlápla na místě a v duchu si nadávala, co jsem to sakra udělala.

„Já jen..." koktala jsem a v hlavě při tom hledala vhodná slova. Původně jsem se ho chtěla zeptat, jestli se k nám na terase přidá, ovšem rychle jsem tento nápad zahnala. Místo toho jsem se rychle ohlédla za sebe, zda sem náhodou někdo nejde. Tohle mé gesto ho přimělo podezíravě přivřít oči. „Objevila jsem koně," plácla jsem pak první, co mě napadlo, a nervózně si pohrávala s kartou od pokoje. „Je v ohradě úplně sám a nevypadá zrovna nejšťastněji... Tak jsem se chtěla zeptat..."

Udělal krok dopředu. Leknutím jsem sebou cuknula.

„Je nebezpečný," promluvil do ticha ledově klidným hlasem.

Překvapeně jsem zvedla obočí. „Jak to myslíš?"

„Tak, jak to říkám." Schoval si svou kartu do kapsy od špinavých džínů. „Moc to nezkoumej," dodal pak. Z tónu jeho hlasu jsem vytušila, že o tom koni ví daleko víc, než jsem si původně myslela.

Už jsem se nadechovala, abych jej zastavila, když procházel kolem mě, ale nakonec jsem jen tiše sklapla a hleděla na jeho vzdalující se postavu.

„Nebezpečný," zopakovala jsem si potichu sama pro sebe, jakmile za ním zaklaply prosklené dveře na chodbu a já zůstala stát u svého pokoje zcela sama. „Mně spíš přijde nešťastný."

Na další úvahy mi nezbyl čas. Kousek ode mě se otevřely další dveře a z nich vystoupil Trent. Netrvalo mu dlouho mě zaregistrovat.

„Tak co, připravená na drtivou porážku?" zazubil se.

Založila jsem si ruce na hrudi: „Ts, to se ještě uvidí."

„Upřímně jsem na tebe dost zvědavej."

„Možná jsem z města, ale UNO hrát umím."

Trent se ušklíbl: „Už se nemůžu dočkat, až nám to předvedeš."

Mírně jsem zvedla bradu. Ten kluk si mě možná neustále dobíral, ale necítila jsem z něj nic špatného. Tohle byl asi jeho styl, s jakým se běžně bavil s kamarády. A byť mi to bylo zpočátku nepříjemné, tak teď se mi to začínalo líbit. Konečně někdo, kdo se hned po nějaké mé trefné poznámce neurazí.

„S radostí, pane."