Mezi NÁMI

𝟾.

Probudila jsem se něco málo po půlnoci s tím, že akutně potřebuju na záchod. Tessa spokojeně chrupkala na sedadle spolujezdce s hlavou nakloněnou na stranu a z rádia se linula velice tichá melodie jedné z písniček v playlistu.

Teta mi zastavila na nejbližší pumpě, kde jsem ještě trošku malátně vyskočila ven a celá rozespalá klopýtala k záchodům.

Hned, co jsem se poté dostala zpět do auta, jsem zavřela oči a chystala se vrátit zpět do říše snů.

„Jade," sykla potichu Luren.

Neochotně jsem otevřela jedno oko a líně zamručela.

„Pás," řekla, přičemž ze mě nespouštěla pohled.

Natáhla jsem za sebe pravou ruku, jíž jsem nahmatala bezpečnostní pás a ten si následně přes sebe přetáhla. Jakmile se ozvalo zacvaknutí, obrátila se Luren zpátky k volantu.

A já mohla konečně pokračovat ve spánku.

***

„Jade," zašeptal někdo mé jméno. Odvrátila jsem hlavu. „Jade, vstávej," nedala si ta osoba pokoj. Na pravém rameni jsem ucítila dotek, načež se mnou kdosi jemně zatřásl. „Jsme na místě."

S velkou námahou jsem rozlepila oči. Sedadlo spolujezdce zelo prázdnotou a zadní dveře hned u mého sedadla byly otevřené dokořán. Zvenku mi k uším doléhalo cvrlikání cikád. V autě byl najednou chladný, ale přesto čerstvý noční vzduch.

Natočila jsem hlavu napravo, kde stála teta Luren. Nějaké žluté světlo jí slabě ozařovalo půlku obličeje.

„Kde je Tessa?" zachraptěla jsem a hned na to si mocně zívla. Tak tak jsem si stihla dát ruku před pusu.

Teta se tomu ale jen pobaveně zasmála, načež mě přátelsky klepla po pravé paži: „Už si šla lehnout do svého pokoje. Věci si obě vynosíte ráno."

Levou rukou jsem si odepnula pás. Luren udělala krok stranou, čímž mi poskytla prostor pro výstup z auta. Nemotorně jsem se z Range Roveru nějak vysoukala a pak jen tupě stála na místě. Rukou jsem si promnula oči. Nejradši bych sebou tady sekla, ať už jsem kdekoli, a usnula.

Za mnou se ozvalo klapnutí dveří. Auto pak dvakrát bliklo, jak jej teta zamknula.

„Tak pojď," objala mě následně kolem ramen a společně jsme se otočily čelem k obrovské temné siluetě budovy na konci dlážděného chodníčku, po jehož obvodu svítily drobné lampičky. Celý komplex byl ponořen do tmy narušené pouze trojicí svítících oken v přízemí. „Zavedu tě do pokoje a ráno se pak při snídani domluvíme, co a jak," mluvila na mě tiše teta, zatímco jsme obcházely auto a pomalým krokem kráčely po parkovišti. Pod nohama nám křupal štěrk, který ale brzy vystřídala hladká dlažba chodníku.

Luren mě nepřestávala přátelsky držet. Musela ze mě vycítit tu ospalost, která se mě pokoušela zcela ovládnout a uvrhnout mě do tvrdého spánku.

Šly jsme opravdu pomalinku, teta přizpůsobila své tempo tomu mému. Ani jsem moc nevnímala okolí. Byla jsem ráda, že vůbec jdu.

„Pozor, schod," dala mi Luren vědět, jakmile jsme se přiblížily k budově.

Sklopila jsem hlavu, abych viděla pod nohy, a výstupek bez jakéhokoli zaškobrtnutí zdolala. Teta mě pak na chvíli pustila a přešla k drobnému, neustále problikávajícímu zařízení. Z kapsy své bundy (které jsem si všimla až teď) vytáhla jakousi kartu, již následně přiložila ke čtecí desce. Ozval se podivný vrčivý zvuk a následné cvaknutí, jak Luren zatáhla za kliku jednoho z křídel dveří.

Na její tiché gesto jsem vstoupila dovnitř a ocitla se tak v naprosté temnotě vstupní chodby. Teta mi byla hned v závěsu. Dveře s klapnutím dopadly na své místo a my zůstaly v naprostém tichu. Nebo... ne? Odněkud zdálky k nám doléhalo cinkání nádobí a čvachtání vody.

„Kayla je ještě vzhůru?" podivila se Luren za mnou, načež rozsvítila na svém mobilu drobnou bílou led diodu. Namířila telefon před nás do chodby zakončené schodištěm. Světlo se nepříjemně odráželo od prosklené stěny nalevo, za níž byl zatažený bílý závěs, tudíž nebylo možné vidět dovnitř. Napravo se zase blýskaly zarámované fotografie proložené barevnými stužkami.

Znovu mě chytla kolem ramen a zkušeně mě vedla až na konec chodby. Tam jsme před schodištěm odbočily doleva. Luren opět použila svou kartu na další uzamčené dveře, jimiž mě následně pustila do o něco užší chodbičky.

V naprosté tichosti jsme šly stále dál, minuly jsme několik pokojů. Prošly jsme snad až na konec chodby, když se teta konečně zastavila.

Poslušně jsem se postavila po jejím boku a čekala, až mi odemkne obyčejné dřevěné dveře s kulatou nepohyblivou klikou. Napravo od nich – stejně jako u každých dveří – problikávalo drobné červené světýlko. Stejný systém jako u předchozích vstupů.

„Tyhle jsou poslední, slibuju," zašeptala Luren a přiložila kartu ke čtečce.

Tentokrát jsem to byla já, kdo se po tichém pípnutí chopil kliky. Nejprve jsem za ni zkoušela zatáhnout, dveře se ale ne a ne pohnout.

„Musíš dovnitř," poradila mi teta.

Tak jsem tedy zatlačila a následně s Luren za zády překročila práh pokoje. Udělala jsem pár rozvážných kroků dopředu, zatímco teta za námi zavřela. Pak prošla kolem mě a za chvíli se pokojem rozlilo tlumené nažloutlé světlo lampičky umístěné hned u postele.

Rychle jsem zamrkala, jak si mé oči potřebovaly zvyknout na náhlý přísun světla. Ruku jsem si instinktivně dala před obličej.

„Jé, promiň," omlouvala se mi teta tiše, když mě viděla. „Mohla jsem tě varovat."

„To je..." zakňourala jsem ospale, „...dobrý."

„Nechtěla jsem, abys tady o něco zakopla," vysvětlovala mi a hned byla u mě. „Pojď, postel je hned tady." Jemně mě zatlačila do zad.

To už jsem se rozkoukala dostatečně na to, abych pohledem vyhledala dvojlůžko s krémově hnědým povlečením.

Stačily mi čtyři kroky a pak už mě pohltila vůně čerstvě vypraného ložního povlečení.

„Dobrou noc," popřála mi teta s náznakem pobavení v hlase, načež mi zhasnula lampičku.

Já už jí v odpověď jen něco zamumlala a přetočila se na druhý bok. Poslední, co jsem zaslechla, bylo jen klapnutí dveří, když odešla.