Mezi NÁMI

𝟽𝟶.

V reproduktorech to nepříjemně písklo.

„Ale no ták," zamračil se Cameron a zkřivil obličej.

„Ještěže tu nejsou koně," zamumlal Ryan podrážděně.

Já jsem neříkala nic. Jen jsem sledovala dvojici lidí sedící za mikrofonovým pultem nad protějšími tribunami. Na takovou dálku jsem je nedokázala rozpoznat. Cosi tam ještě řešili mezi sebou a v hale se chvílemi ozývaly jejich hlasy, které ovšem vzápětí utichly, jak je mikrofon přestal poslouchat.

Byla jsem jimi natolik zaujatá, že jsem si ani nevšimla tety Luren, co se odněkud objevila ve vstupní uličce do kolbiště. Upozornil mě na ni až Ryan stojící nejblíž. Drkl do mě ramenem, čímž si získal mou pozornost.

Nejdřív jsem na něj jen překvapeně zvedla obočí, ale jakmile pokynul hlavou doleva a já se mírně naklonila přes kovové hrazení, zahlédla jsem závoj červených vlasů.

Luren měla na hlavě nasazený černý klobouk, zpod nějž se jí na ramena vlnily její karmínové prameny. Oblečená do krásné černé košile s flitry a střapci na rukávech, jež se jí při sebemenším pohybu zavlnily, a jezdeckých kalhot s chapsami vypadala jako úplně jiná žena, než na jakou jsem byla zvyklá. Nikdy jsem ji totiž neviděla v „přehlídkovém."

Tessa mi kdysi říkala, že Luren jezdívala závodně. Její slova mi potvrdily i fotografie ve vstupní chodbě hlavní budovy a barevné stužky, jimiž byly na stěně proloženy.

Nikdy bych ale neřekla, že bude teta vypadat takto... nádherně.

Červené vlasy šly krásně dohromady s černým outfitem, jemuž mimo třpytící se flitry na ramenou dominovala i nápadně velká přezka opasku.

„Wau," vydechla jsem ohromeně, když jsem si Luren dostatečně prohlédla.

„Přesně. Wau," přidal se ke mně Ryan.

Naoko naštvaně jsem ho bouchla do ramene, což mu na rtech vykouzlilo pobavený úsměv.

„Raz, dva, tři," zaznělo halou. „Raz, dva tři," zopakoval znovu povědomý mužský hlas do mikrofonu. Dave. „Výborně, fungujeme," dodal s patrnou úlevou.

Publikum stále šumělo, ale všimla jsem si, jak se pozornost většiny diváků přesunula ke kolbišti. Už sem ani neproudily takové davy lidí a spousta přihlížejících již seděla na svém místě.

Zběžně jsem přelétla očima nejbližší levou tribunu a hledala rodiče. Z toho mě vyrušila až hlasitá fanfára, jež se rozezněla prostorem, a přiměla poslední nepozorné lidi v publiku natočit hlavy ke kolbišti, kde už v trojúhelníkové formaci stála trojice barelů.

„Přivítejte prosím Luren Adams!" zapěl Dave do mikrofonu v momentě, co odezněly tóny trumpet a elektrické kytary.

Teta za hlasitého potlesku a Cameronova pískání vběhla otevřenou uličkou do kolbiště. Volnou rukou mávala a ohlížela se na všechny strany.

Zaujatě jsem ji doprovázela pohledem až do středu pískem vysypaného prostranství, kde se zastavila zády k nám.

„Děkuji za úvod, Dave." Její slova umocňovaly reproduktory v hale, které je pro všechny dostatečně zesílily. „A vám všem tady," rozmáchla se volnou rukou kolem sebe, přičemž udělala v pase malou půl otočku, „děkuji, že jste dnes dorazili."

Další vlna potlesku, ale jen kratičká.

„Ještě než začneme," pokračovala Luren, jakmile aplaus dostatečně odezněl, „potřebuji vás seznámit s několika technickými záležitostmi." Během svého proslovu se otáčela kolem dokola, aby dala najevo, že mluví ke všem tribunám. „Je přísný zákaz pohybu v prostorách uličky, kterou jsem sem přišla." Celým tělem se obrátila k nám. „Během přehlídky se zde budou pohybovat velká zvířata. Dopoledne rozdivočelí koně po odběhnutí barelů a slalomu, odpoledne krávy. Důrazně na vás tedy apeluji..." na chvíli se odmlčela, načež se opět otočila na všechny tři tribuny, „... hlídejte si své děti a psy a vyhýbejte se tomuhle místu velkým obloukem," opsala volnou rukou ve vzduchu půlkružnici.