Mezi NÁMI

𝟺𝟾.

Stopa tužky byla ve stínech tmavší a na světle zase téměř neviditelná. Koruny stromů v pozadí byly na první pohled ledabyle vyškrtané, ale při bližším prozkoumání jste zjistili, že je v nich vlastně jakýsi systém, díky němuž působí listí i jehličí jednotně jako celek.

Byť vypadala podobně jako ty před ní, tahle kresba byla ale přece jen o něco jiná.

Pod nahuštěnými čárkami, tečkami a vystínovanými ploškami se skrývala jakási původní rozechvělá linka, co místy prosvítala přes ostatní vrstvy, jež na ni byly nakresleny. Někde ji autor obrázku dokonce nechal zářit úplně, až to působilo, že to byl snad i jeho záměr.

Jenže já jsem z toho poznala, že nebyl. Že původně nebyla skica takto krásně vystínovaná a propracovaná.

Původně to byl jen zběžný nákres, rozvržení.

Rychlý záznam skutečnosti, který se díky pár črtům stal věčným.

Moment, kdy Diego nechal naprosto cizího člověka, aby se jej dotknul. Vzácná chvíle, v níž se mustang se srdcem divocha nerozběhl pryč, jako to dělával obvykle, když se k němu chtěla přiblížit jedna neznámá blonďatá holka.

Samotný dotek mě a Diega zde sice nebyl vidět napřímo, jelikož koňskou hlavu kryla z velké části má záda. I přes to jsem ale hned poznala, co za okamžik se Ryanovi povedlo zachytit.

Musel to být on.

Nikdo jiný tehdy s námi u Diega nebyl. Nikdo jiný snad ani neví, kde ten kůň vlastně je. Většina lidí tady na ranči ani netuší, že nějaký Diego vlastně existuje.

I pohled, z nějž byla scéna nakreslená, zcela odpovídal tehdejší Ryanově pozici.

Byla jsem naprosto šokovaná. A fascinovaná.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna Ryan bude schopný něčeho tak... krásného, jemného a naprosto úžasného.

Do Camerona by nikdo v životě neřekl, že by mohl tak dobře zpívat.

A do Ryana zase, že umí kreslit.

Otočila jsem na další stranu, ale byla prázdná. A ty následující také.

Já a Diego jsme byli poslední kresbou ve skicáku.

Stále ještě vyvedená z míry jsem zaklapla desky notesu. „Tohle. Je. Šílené," vydechla jsem.

S pohledem upřeným do klína jsem pak tiše přemítala, co dál. Mám Ryanovi říct, že jsem se dívala dovnitř? Nebo mu ho jen beze slova dát...

Natáhla jsem se pro mobil pod záminkou dalšího hodu mincí, ovšem čas svítící na zamykací obrazovce mě přiměl vše rychle přehodnotit. Bylo totiž něco málo po půl osmé, což znamenalo jediné – výlet za Diegem.

A pokud jsem ho nechtěla zmeškat, měla bych jít hledat Ryana.

Rychle jsem vstala, mobil strčila do jedné ze zadních kapes a skicák do té druhé. Při první příležitosti jej Ryanovi vrátím.

Z pokoje jsem skoro vyběhla a dveře za mnou nepříjemně bouchnuly. Zvuk se nesl ztichlou chodbou, jejíž poklidnou atmosféru narušovala jen Tessa stojící ob dva pokoje dál.

Leknutím jsem sebou škubla, když jsem si jí všimla.

„Fuj," ošila jsem se, ale na tváří se mi objevil úsměv. „Tys mi dala," snažila jsem o odlehčený tón.

Tessa ale jen tupě zírala do země. Ani se nepohnula, nezvedla hlavu. Nic.

Přepadlo mě neblahé tušení. Tohle začínalo být dost psycho.