Mezi NÁMI

𝟻𝟷.

Vzbudilo mě zahřmění.

Polekaně jsem sebou škubla. Ryan za mnou cosi zamručel a přitáhl si mě k sobě blíž.

Velké dešťové kapky bubnovaly o okenní tabulku, v pozadí hučel vítr.

Pokoj náhle ozářilo namodralé světlo blesku. A hned další.

Netrvalo dlouho a venku to hlasitě zaburácelo. Jako by praskala samotná obloha a lámala se na kusy, které s duněním padají k zemi.

Po téměř měsíci a půl nepřetržitého horka konečně přišla bouřka. A pořádná.

Hukot deště proťal dvojitý blesk následovaný silným hřměním.

Opatrně jsem se nadzvedla na lokti, abych Ryana nevzbudila, a ohlédla se přes rameno směrem k oknu. Na vteřinu mě oslepilo bílé světlo zvenčí.

Bouřek jsem se nikdy nebála. Ani jako malá a ani teď. Zatímco všechny děti ve školce byly pokrčené pod peřinou nebo se třásly strachy učitelkám v náručí, já stála u okna a ohromeně sledovala hru světel.

I teď jsem měla nutkání vyhrabat se z postele a jít se podívat na tu strašidelnou podívanou. Voda stékající po okně dolů, každou chvilkou osvětlená bleskem, v jehož světle se krásně zaleskla, mě dost lákala. Dešťový podkres doplněný o hlasité třísknutí hromu, jako když někdo mocně uhodí činely, mi zněl jako hudba.

Ale byla jsem uvězněna v Ryanově náručí a vymanit se z ní bylo dost složité. A taky se mi nechtělo.

Znovu jsem tedy ulehla, zády se přitiskla Ryanovi k hrudi, jež se pravidelně zvedala a klesala, jak ve spánku oddechoval, a zaposlouchala se do zvuků běsnící bouře.

Jak jsem se postupně propadala do říše spánku, hromy přestaly být tak hlasité a ani před očima se mi tolik neblýskalo.

***

Déšť přes noc neustal. Nebyl sice tak intenzivní, ale pořád venku existoval a soudě dle šedivých oblak okupujících nebe nás odmítal jen tak opustit.

V posteli jsem se probudila sama. Po Ryanovi zbyl jen důlek vyležený v polštáři. Jeho místo bylo už chladné, musel odejít už před nějakou dobou.

Posadila jsem se na posteli a rozespale se zahleděla k oknu. Absence slunečního světla, jež skryly pochmurné mraky, zapříčinila podivnou línou atmosféru, co se táhla všude kolem mě. Nechtělo se mi ani vstávat z postele, natož jít se nasnídat a pak být celý den na nohou.

Jenže kručící žaludek mě nakonec dokopal k tomu něco dělat a já tak – byť s velkou nelibostí – konečně vylezla z peřin.

***

Ranní lekce v kruhovce kvůli dešti odpadla a Luren využila mého volna k tomu, že si mě po snídani vzala stranou k jednomu ze stolů v jídelně, kde s námi seděl ještě John, a jmenovala mě hlavním zapisovatelem svých nápadů.

Přehlídka se blížila a teta se rozhodla dávat dohromady předběžný program. Měli jsme před sebou její notes s poznámkami a pár papírových útržků s nějakými čmáranicemi nebo odrážkami.

„Aaron říkal, že s ním máme počítat," Luren zabodla prst na jméno dotyčného, které měla napsané v notesu společně s drobnou fajfkou. „Wendy se ještě nevyjádřila," dodala, když pohledem sklouzla o řádek níž, kde byl kromě jména mé kamarádky napsán i otazník. „A pak ještě Trent. Ten pojede taky."

„Letos je to docela bída," zamračil se John při pohledu na ten kratičký seznam obsahující koneckonců jen tři jména, z nichž jedno ještě nebylo tak úplně jisté. „V barelech jsme měli vždycky největší zastoupení, tak kde je letos problém?" mumlal si pro sebe zamyšleně.