Mezi NÁMI

𝟻𝟾.

Vyžebrala jsem si od Kaly jablko. Fakt hezké červené jablko s leklou slupkou. Měla jsem co dělat, abych ho cestou nesnědla. I Tessa se na něj zvláštně dívala, když jsem s ním v ruce přišla k autu.

O tom, že nadměrné množství jablek koním škodí, jsem se dozvěděla začátkem prázdnin. Ale taky jsem věděla i to, že Ryan Diegovi nic nevozí. Žádnou sladkou odměnu. Žádnou motivaci.

Proto jsem se rozhodla, že zkusím na šediváka jít trošku jinak.

A s Tessou, která mi kryla záda tím, že pro Ryana vymýšlela různé úkoly, to šlo daleko snadněji, než bych kdy řekla.

Dnes jsme tu sice byly hned zrána, protože jezdecký kroužek, co Ryanovi připadl, se konal chvilku po snídaní. Chladný větřík a dlouhé stíny, jež na parkoviště vrhaly stromy, zpoza nichž ještě nestihlo vylézt slunce, mi vyhovovaly.

Sestřenice zůstala sedět v autě, aby Diega nevyplašila. Já jsem vyšla ven.

Mustang se poklidně pásl. Můj příchod registroval téměř hned – prudce zvedl hlavu a zastřihal ušima.

„Dobré ráno," zašveholila jsem jeho směrem.

Diego mrkl, v tlamě stále přežvykujíc stébla trávy. Koutky huby měl zelené od šťávy z listů.

Ruku s jablkem jsem držela za zády, abych hned ze začátku neprozradila svůj záměr. Zastavila jsem se až u ohrady. Od Diega mě kromě dřevěného hrazení a ohradníku dělily asi čtyři metry. Byl docela blízko.

Už stihl sežvýkat sousto a teď na mě jen upřeně zíral. Větřík mu profukoval dlouho černou kštici, co mu padala do očí. Možná byl na přítomnost lidí kolem sebe zvyklý, ale pořád působil dojmem divokého koně.

Chvilku jsem ho sledovala a přemýšlela, jestli to má vůbec cenu. Při pohledu na toho silného hřebce s rychlýma nohama, nezastřihnutou hřívou a místy slepenou srstí jsem si přece jen říkala, jestli tohle všechno není zbytečné.

Jestli to není škoda.

Zavrtěla jsem hlavou. Takhle nesmím přemýšlet. Zatím ne.

„Něco jsem ti přinesla," řekla jsem do ticha, načež jsem vytáhla zpoza zad krásné červené jablko. „Kayla mi dovolila jen jedno," pokračovala jsem s pohledem upřeným na ovoce, které jsem si začala přehazovat z jedné ruky do druhé, „víc by ti způsobilo bolesti."

Poryv chladného větříku se prohnal kolem mě. Vzhlédla jsem k Diegovi, který bez hnutí stál kousek ode mne. Temnýma očima hypnotizoval kulatý objekt v mých rukách.

„Nechci ti ublížit, neboj," chlácholila jsem ho jemně. Jablko jsem si přechytla do pravačky. „Mám pro tebe jen tuhle dobrotu." Pozorně jsem si ten červený kousek ovoce prohlédla. „Ale něco za něco, krasavče," ušklíbla jsem se a zaostřila na koně. „Musíš si pro něj přijít."

S těmi slovy jsem natáhla ruku i s jablkem před sebe a při tom si ji opřela o dřevěné hrazení.

Diego zafrkal. Nespouštěl z natažené ruky oči.

„Ano, je pro tebe," usmála jsem se. „Tak si pro něj pojď."

Hřebec švihnul černým ocasem, načež se celý otřepal. Pak udělal krok vpřed, ale zastavil se uprostřed pohybu a hned ucouvnul. Vypadal, že se sebou svádí jakýsi vnitřní boj a sám neví, jestli mu ten risk za to jabko vůbec stojí.

„Mě se bát nemusíš," promluvila jsem klidně, když se Diego stále k ničemu neměl.

Jenže říkejte něco takového koni, který donedávna měl z lidí trauma. Koni, kterého lidi připravili o svobodu a rodinu.

Byť vypadalo jablko sebelákavěji, Diego se s hlasitým frknutím odvrátil. Hlavu znovu sehnul k zemi, kde se snažil do pysků zachytit drobnou travičku.

S povzdechem jsem stáhla ruku zpátky. Prohlédla jsem si jabko a přemýšlela, co s ním. Nakonec jsem si dřepla a poslala ovoce k Diegovi po zemi.

Trošku to zašustilo, jak se jablko kutálelo trávou. Diego polekaně uskočil, načež se rozběhl pryč.

Zajela jsem si rukama do vlasů, zatímco jsem očima doprovázela mizejícího mustanga. Mohlo mi dojít, že to dopadne takto. Že červený předmět v trávě, co se rychle přibližuje, bude v Diegových očích nepřítel.

Ohlédla jsem se k autu. Tessa vykukovala ven z pootevřených dveří. Zavrtěla jsem hlavou. Tenhle pokus nevyšel.

***

Nevyšel ani ten těsně před večeří, kdy jsem akorát dorazila se sucharem od Tessy, který dává svému valachovi Phoenixovi za dobře odvedenou práci.

Nevyšlo mi to ani další den.

Ani den potom.

Diego se mě nebál, ovšem odmítal přijít blíž. Odmítal jakýkoli kontakt.

Čtvrtý den jsem byla na pokraji rezignace. Seděla jsem sklesle v sedadle spolujezdce a nervózně si hrála s prsty.

„Zkus na to jít trošku jinak," prolomila Tessa ticho, jež se rozhostilo v autě po vypnutí motoru. Chvilku mě sledovala, jak se nemám k výstupu, a pak teprve promluvila. Chtěla mě nějak motivovat.

Zmateně jsem k ní vzhlédla. „Hm?"

Odepnula si pás a natáhla se dozadu mezerou mezi sedadly. „Diego se nebojí lidí," zahuhlala, zatímco rukou šmátrala někde vzadu v autě. „Bojí se klobouků, ne?"

„To jo, ale..."

„Zkus se zaměřit spíš na to." Tessa se konečně narovnala a vytáhla zezadu svůj hnědý kovbojský klobouk. Trošku ho oprášila a pak mi ho podala. „Pověs ho na jeden z kůlů a pak přijď zpátky."

„Ale proč?"

Nechápala jsem to. Proč ho mám zbytečně děsit?

Brunetka se mi snažila klobouk podstrčit. Byla neodbytná.

„Héj, nech toho," ohradila jsem se.

Ale Tessa se nedala. „No tak, Jade. Udělej to. Jak si myslíš, že jsem Phoenixovi dokázala, že ho igelitové sáčky nesežerou, hm?"

Zarazila jsem se: „Tvůj kůň se bál igelitových sáčků?"

Sestřenice vážně přikývla: „Měl z nich hrůzu. Hlavně z těch jejich zubů, které ho mohly pokousat, kdyby se k nim přiblížil." Protočila očima a sama se nad tím uchechtla. „Někdy je to trouba."

Natáhla jsem se po klobouku, který mi Tessa velmi ráda předala. Zadumaně jsem na něj civěla a při tom ho různě otáčela v rukou.

Tessa vycítila mou nejistotu, proto se pohodlně opřela a řekla: „Dost jsem nad tím Diegovým problémem přemýšlela. Nakonec mi došlo, že je to úplně to samé, co jsem řešila s Phoenixem. A na něj fungovalo, když jsem ho nechala s jeho největším nepřítelem o samotě."

Přivřela jsem oči. Stále se mi to nepozdávalo, ale zároveň to mělo něco do sebe.

Ach jo.

Tessa zvedla ruce nad hlavu a protáhla se. „Přivázala jsem mu na k ohradě sáček a pak ho zpovzdálí sledovala. Než jsem odešla, uklidila jsem to po sobě. Ze začátku to stačí fakt na chvilku, ať se kůň s tím předmětem seznámí. Respektive," propletla si prsty za hlavou, „ať ví, že se tam ta děsivá věc bude objevovat."

„A pak mu možná dojde, že to po něm zničehonic nevystartuje," doplnila jsem ji už s úsměvem na rtech.

„Přesně tak," mrkla na mě přátelsky. „Phoenix pak začal být dost zvědavý a nakonec zjistil, že mu igelitový sáček vážně nic neudělá," zasmála se. „Je sice pravda, že když jedeme lesem a někdo tam nechá něco takového viset na větvi, tak se lekne... Ale už nezdrhá pryč. Většinou se to pak snaží sežrat."

To už jsem se rozesmála taky. Představa rezavého valacha, jak se pysky snaží zachytit sáček, zatímco Tessa ho pevně drží za otěže a snaží se jej odtáhnout pryč, byla vážně vtipná.

Sklopila jsem pohled ke klobouku, jejž jsem držela v rukou.

Jestli tohle vyjde, tak dám Tesse pusu. Velkou.