Mezi NÁMI

𝟷𝟿.

Celkem nás soutěžilo čtyřiadvacet. A to pouze dospělých. Děti měly vlastní poupravený soutěžní plán, přičemž se účastnily z celkových pěti disciplín pouze tří, a to hodu podkovou, hodu balíkem slámy a skákání v pytli. Zbytek pak čekal slalom s kolečky plnými jablek a pověstné nahánění slepic.

Průběh soutěže komentoval jeden z pracovníků ranče, který se na začátku do mikrofonu představil jako Dave. Špinavě blonďaté vlasy a světlé strniště na větrem ošlehané tváři jsem vídávala každý den u snídaně, oběda i večeře, tudíž mi nebyl úplně cizí. Obvykle sedával kousek ode mě.

Lidé posedávající u stolků se pomalinku zvedali a přišli blíž, aby mohli celé soutěži přihlížet. Vesměs se jednalo o rodiče dětí nebo přátele zúčastněných, kteří přišli své oblíbence podpořit. Já jsem tu měla jen Tessu, svou jedinou fanynku a zároveň člověka, který mě do toho všeho namočil. I tak jsem byla nakonec za její přítomnost v dost početném publiku ráda.

Pětiboj začínal hodem podkovou. Šestice soutěžících dětí se postavila do jedné řady, my ostatní se pak rovnoměrně rozdělili na dvě menší skupinky a po vzoru mladších účastníků si stoupli do fronty. Asi deset stop od nás se ze země zvedala dřevěná tyč přibitá ke čtvercové podložce, která zajišťovala její stabilitu. A na tu tyč jsme se měli trefit co nejlépe všemi pěti podkovami.

Já jsem šla jako třetí v pořadí. Pozorně jsem si prohlížela lidi přede mnou a snažila se od nich pochytit jejich způsob hodu. Tessa mezitím společně s další kovbojkou sbírala hozené podkovy a po každém soutěžícím je přinesla dalšímu člověku v řadě.

Jakmile slečna přede mnou odházela a já si od sestřenice přebrala všech pět podkov, rozbušilo se mi srdce. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních soutěžících i lidí z publika, a to mě znervózňovalo ještě víc.

Hlasitě jsem polkla a připravila si první podkovu. Pravou nohu jsem si lehce vystrčila, abych pak mohla mírně zhoupnout boku a vyhodit ten stočený kus kovu před sebe. Bohužel jsem nedala do hodu příliš mnoho energie, a tak podkova spadla asi v půlce vzdálenosti mezi mnou a cílem.

„To nevadí, Jade," snažila se mě povzbudit Tessa, když se shýbala pro můj první pokus. „To půjde, neboj. Ještě máš čtyři!" Rychle odběhla pryč, abych ji náhodou netrefila.

Vzala jsem si tedy druhou podkovu a potěžkala ji v pravačce. Pak jsem se opět zhoupla a tentokrát jsem do dalšího pokusu vložila více síly. Podkova letěla o poznání dál, ovšem ve vzduchu se přetočila a hranou se při dopadu střetla s podložkou, od níž se akorát odrazila do trávy.

„To bylo mnohem lepší!" hodnotila mě Tessa. „Pojď, Jade! Aspoň jedna tam padne, uvidíš!"

Její optimismus mi postupně dodával sebevědomí. Každý můj další hod byl lepší a byť jsem se nakonec netrefila ani jednou, nevadilo mi to.

„Další disciplína je tvoje," mrkla na mě Tessa, když jsem uvolňovala místo dalšímu soutěžícímu a ona mu přišla předat podkovy.

A měla pravdu – skákání v pytli mě vyneslo v celkovém pořadí zase o něco výš. Byli jsme rozdělení do čtyř skupinek po šesti a zapisovaly se pouze časy prvních třech soutěžících. Ty se na konci porovnávaly s ostatními a podle toho se sestavil nový žebříček.

Já jsem do cíle doskákala na úctyhodném druhém místě. I když můj závěr nebyl úplně nejzdařilejší a já po mírném škobrtnutí za cílovou čáru spíše přepadla než doskočila, bylo mi mé druhé místo uznáno.

V průběhu třetí disciplíny, jíž byl hod balíkem slámy, dorazili i Trent s Wendy a podpory se mi tak dostávalo nejen od Tessy, ale i ze strany diváků. Co si budeme, zahřálo mě to u srdce. Na to, jak jsem se mezi nimi cítila včera odstrčená, mě jejich hlasité fandění mile překvapilo. Zároveň jsem při tom uvažovala, zda by i Rachel byla něčeho takového schopna, kdyby tu byla se mnou.