Mezi NÁMI

𝙳𝚘𝚜𝚕𝚘𝚟

Původní koncept příběhu Mezi námi měl cílit hlavně na jezdce a lidi, kteří se pohybují kolem koní. Mělo to být vyprávění spadající do svého vlastního žánru – do žánru koňských knížek, kde se holky učí jezdit na nebezpečných hřebcích. Protože tyhle příběhy mě jako malou vždycky fascinovaly. Hltala jsem je a přála si být přesně jako ty kovbojky – neohrožená zaříkávačka koní. Chtěla jsem nosit klobouk a jezdit na svém vlastním hřebci.

S postupem času, který jsem u koní strávila, mi ale došlo, že to není tak růžové, jak jsem si vždycky malovala. A že všechny ty knížky měly jednu velkou chybu – neukazovaly koně tak, jací doopravdy jsou. Vždycky byla tato zvířata vykreslena jako poslušní jedinci, kteří za vámi při zapískání přijdou. Nezkrotní hřebci se po dotyku hlavní hrdinky stávají mírumilovnými beránky.

Koně takto nefungují. Nikdy takto nefungovali.

Jsou to stále živé a myslící bytosti, do jejichž hlav nevidíme. Můžeme se pouze dohadovat o tom, jak se cítí nebo co si myslí.

A přesně takhle jsem vám chtěla koně představit. Ne jako poslušné mazlíky, ale jako skutečná zvířata, s nimiž člověk musí hlavně tvrdě pracovat a věnovat jim čas, aby je dostal tam, kam chce. A ani tehdy není jeho cesta kompletní. Ta nebude kompletní nikdy...

Čím více jsem se do příběhu Jade ponořovala, tím víc mi docházelo, že by bylo fajn nezaměřovat se pouze na koně, ale i na lidi. Na lidi kolem koní, na lidi kolem Jade.

Ukázat vám i tu druhou stranu jezdeckého sportu – tu, kde se holky vzájemně pomlouvají, přetvařují a závidí si. Kde je každý odborník, i když na koni seděl dvakrát v životě.

Kvůli obrovskému zájmu o koně ze stran ženského pohlaví se z celé této komunity stává jedna velká drbárna, slepičinec...

Nechci samozřejmě házet všechny holky do jednoho pytle, najdou se tu samozřejmě i ty rozumné, přející a nápomocné. Bývá jich ale stále míň. A když už se nějaké najdou, tak se po čase rozejdou svými názory.

Koňská komunita je holt jeden velký celek, který se na povrchu tváří jako krásně zabalený dáreček, ovšem uvnitř dokáže být pořádně zkažený...

Ráda bych tímto příběhem apelovala na všechny holky koňáčky, aby se nepovyšovaly nad ostatní. Aby pomohly těm, kteří s jezdectvím teprve začínají. Aby se nesmály chybám druhých, nýbrž aby jim pomohly poučit se z nich. Aby nešířily nenávist na internetu a aby nikomu nevnucovaly svůj názor.

Také chci poprosit i ty nezasvěcené do koňácké problematiky: nekrmte cizí zvířata. Můžete jim způsobit bolesti, v horších případech i smrt. Cherokee na následky lidské bezohlednosti tvrdě doplatila, nedopusťme, aby takhle skončili další koně.

A v poslední řadě – naslouchejte svým zvířatům. Koně jsou krásná, majestátní, chytrá a neuvěřitelně citlivá stvoření, jež si zaslouží nejen vaši pozornost, ale i čas a porozumění. Nejsou to jen „hračky", s nimiž si můžete hrát jen v momentě, co se vám to hodí. Nejsou to jen stroje na ježdění a zábavu. Jsou to živá zvířata s vlastní duší, do níž je potřeba se pomalými krůčky dostat a najít s ní rovnováhu, která je tolik potřebná pro zdravý vztah mezi koněm a jeho jezdcem.

Napojte se na ně. Poslouchejte je.

Protože jak řekl Ryan: „Koně mluví. Ale jen s těmi, kteří je chtějí poslouchat."

Byla to dlouhá cesta plná emocí, omylů, podrazů, ale i lásky a přátelství. Odhalili jsme společně mnohá tajemství, nakoukli jsme za oponu koňácké komunity a řešili problémy, s nimiž se kovbojové potýkají.

Jsem ráda, že jste vydrželi až do konce, byť se mi příběh neplánovaně protáhl.

Děkuji vám za veškerou podporu, jíž se mi od vás dostavilo, ať už ve formě hvězdiček či milých komentářů. Vaše zprávy mi dokázaly vykouzlit úsměv na rtech a daly mi znamení, že to, co dělám a co píšu, má smysl. Že mám své čtenáře, které jsem dokázala příběhem Jade dostatečně zaujmout.

Na Canyon Creek Ranch bych se chtěla v budoucnu vrátit, jelikož mi stále má co nabídnout. V Mezi námi jsme poodkryli jen drobnou část jeho pozadí. Stále je zde ale spousta lidí, jejichž osudy se vzájemně proplétají a kteří si zaslouží, aby se o nich psalo. Například takový Cameron, věčně se usmívající a vtipkující klučina, jenž ovšem za maskou úsměvu skrývá spoustu křivd a tajemství z minulosti...

Kdy se sem zase znovu podíváme, těžko říct. Jednou se ale mezi červená skaliska Zionského národního parku vrátím.

A nyní mi dovolte, abych se s vámi rozloučila. Opouštíme společně jeden svět, abychom se pak mohli potkat v jiném.

Tak tedy na shledanou, čtenáři.

♥ Lexi