Mezi NÁMI

𝟺𝟸.

To, že jsem večer vynechala setkání s Diegem, mi došlo hned po probuzení.

A to, že mi Ryan před odjezdem klepal na dveře od pokoje, jsem se dozvěděla cestou na snídani, přímo od zdroje.

„Hledal jsem tě," bylo to první, co mi řekl. S přáním dobrého rána se nijak neobtěžoval.

„Fakt?" překvapeně jsem zvedla obočí.

Přikývl.

„No, já jsem už asi spala," nervózně jsem si promnula zátylek. „Včerejší výlet mě dost zmohl," dodala jsem s heknutím.

Celé tělo mě bolelo, jako po první jezdecké lekci. Včera jsem si velice myslela, jak budu druhý den v pohodě, ale realita byla úplně jiná – daleko horší. Namožené svaly mě pálily a spodní část zad se s každým krokem ozývala stále víc.

Při dosedání na židli v jídelně se k tomu všemu přidal i zadek, který dostal zabrat při klusových úsecích, a třísla.

Dnes na Roxette nevylezu, umínila jsem si. Potřebovala jsem si odpočinout.

Ranní porada probíhala jako obvykle. S Penny jsme se měly postarat o úklid několika pokojů, kam mají odpoledne přijet noví hosté, Ryan dostal na starost dnešní jezdecký kroužek, Trent s Lukem byli vysláni na nějakou pastvinu opravit ohradu...

Po jídle se naše společnost rozpustila a každý se vydal za svou prací. Zrovna jsem se chystala doběhnout Penny, jež už byla v půlce schodiště do ubytovacího bloku, když se za mnou zjevila Wendy. Měla viditelně dost naspěch, když mi řekla, že se mnou potřebuje rychle mluvit.

Zastavila jsem se tedy pod schody a upřela na ni tázavý pohled.

Jenže kamarádka znervózněla. „Nechceš s tím jít někam... jinam?"

„Jinam?" nechápala jsem. „Wendy, o co jde, že s tím musíme jít jinam?"

„Věř mi, bude to lepší."

„Jade?" ozval se seshora Pennyin hlas. Ohlédla jsem se přes rameno nahoru. „Jdeš?"

„Minutku."

Penny přikývla na srozuměnou. Dál se na nic neptala a brzy mi zmizela z dohledu.

„Tak fajn," povzdechla jsem si a zamířila k proskleným dveřím. S každým dalším krokem ztemnělou chodbou k mému pokoji se mě zmocňoval zvláštní neblahý pocit.

Dveře zapípaly, když jsem přiložila svou kartu na čtečku, a Wendy je následně otevřela dokořán. Sotva jsem je za sebou zase zavřela, už jsem měla před očima kudrnáččin mobil.

„Co s tím?" svraštila jsme obočí. Na displeji se přehrávalo nějaké video. Jestli mě odtáhla od práce jenom kvůli nějakému Reelu na Instagramu...

„Vem si to," podstrčila mi telefon. „Tohle musíš vidět."

Marně jsem se jí snažila z pohledu něco vyčíst. Tvářila se nezvykle vážně a nepřestávala na mě naléhat. Neustále do mě šťouchala rukou, dokud jsem si mobil nevzala.

Wendy přejela prstem po displeji nahoru a pak zase zpátky dolů, aby se video pustilo od začátku.

Překvapeně jsem vykulila oči.

Protože jsem se dívala na sebe.

Hnědou kobylu i kruhovku jsem poznala hned a Cameronova vysoká postava stojící uprostřed byla také nezaměnitelná.

„Co to..." vydechla jsem zaskočeně, oči nespouštějíc z videa, na němž jsem poprvé klusala. V sedle mě to dost vyhazovalo a Cameron na mě cosi volal, ale nebylo mu příliš rozumět. Já jsem si to ale pamatovala – snažil se mi vštípit, ať zkouším chytat ten rytmus klusu a přizpůsobit se.

„Včera večer to na mě vyskočilo," řekla Wendy se založenýma rukama na prsou.

„Ale... Jak?" nechápavě jsem zvedla oči od displeje. „A proč?"

„To bych taky ráda věděla," pokrčila rameny. „Ale není to všechno. Bohužel."

Zhrozila jsem se: „Není to všechno?"

Celé mé nitro se najednou sevřelo.

Wendy zavrtěla hlavou. Natáhla se ke svému mobilu, kde prstem ťukla na profilový obrázek uživatele, jenž video nahrál. S postupně narůstající hrůzou jsem sledovala, jak se mi přímo před očima objevilo dalších šest takových Reelů.

Zvědavě jsem jeden z nich přehrála. Další lekce v kruhovce, tentokrát s velkým bílým nápisem: Když si myslíš, že umíš jezdit.

Zůstala jsem stát jako opařená.

Bylo to tady znovu.

Po třech týdnech klidu.

Palcem jsem se dostala do komentářové sekce.

Všechno špatně. Bože, to jak má nohy? Chudák kůň. Nejdřív se nauč pracovat ze země a pak teprve nasedej. Kdo ji do toho sedla pustil? Kraťasy?! To jako vážně?! četla jsem v duchu jednotlivé komentáře.

Bylo mi do breku.

Swipenula jsem na další video.

To samé. Banda koníčkářek se na mě slétla jako vosy na med. A pořádně si mě vychutnávaly...

Wendy z mého výrazu, zrychleného dechu a těkajícího pohledu mezi jednotlivými komentáři a videem zřejmě vyčetla, že je něco špatně. Rychle mi vytrhla mobil z ruky, za což jsem jí nemohla být vděčnější. Sama bych jí ho asi nevrátila, dokud bych nezjistila, jak moc vážná situace je.

„Wendy..." zachraptěla jsem zaskočeně.

„Nevím, kdo to byl," řekla mulatka a schovala mobil v kapse. „Ale přijdu na to. A budu to řešit."

Začínala jsem panikařit. Cítila jsem, jak se mi zvedl tep. Všechno se začalo točit. Už jsem ani nevnímala Wendyina další slova.

Jedině dotek na zádech, když mě jemně postrčila k posteli. S její pomocí jsem k ní došla a sekla sebou na matraci.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

Když jsem si myslela, že jsem se z toho dostala. Když jsem před tím utekla až takhle daleko. Když jsem si odvykla trávit čas prokrastinací nad Instagramem.

Nic se nezměnilo.

Bylo to tady zase.

Na stejné platformě.

A já byla znovu terčem...