Mezi NÁMI

𝟺𝟷.

Vrátili jsme se asi o třičtvrtě na šest. Slunce už nepálilo, ale jen hřálo.

Po třech hodinách strávených v sedle bylo zvláštní stanout opět nohama na zemi. Zvláštní a svým způsob i osvobozující. I když jsem byla z jezdeckých lekcí jakž takž zvyklá, ranní hodinka na koňském hřbetě byla oproti dnešnímu výletu nic. Svalstvo na nohou mě s každým krokem nepříjemně táhlo, jak jsem mířila s Roxette za zády k úvazu.

Cameron hnědce sundal uzdečku a vyměnil ji za ohlávku, k níž jsem mohla připnout uvázané vodítko, jež jsme tu nechali ještě z odpoledne. Na druhém konci byla uvázaná další dvě taková osamocená vodítka, jejichž karabinka visela dolů.

„Á, už jste zpátky," ozvalo se od vstupu do stájí, kde se zableskly červené vlasy tety Luren. Zrovna jsem si sundávala helmu, když se objevila mezi námi. „John je..." odmlčela se, načež nás sjela pohledem. Pak s přivřenýma očima zamžourala někam do dálky, odkud k nám doléhal klapot podkov. „Támhle je," zamumlala si teta sama pro sebe při pohledu na přicházejícího Ramba se svým jezdcem.

Cameron, který právě uvolňoval sedlový řemen u své kobyly, se narovnal. „Na co ti tady vůbec bude kůň jako Rambo?" založil si ruce na prsou, přičemž mírně naklonil hlavu na stranu. „Barely s ním asi jezdit nebudeme."

Luren si vytáhla ze zadní kapsy džín svou fialovou elektronickou cigaretu, z níž si následně potáhla. „A kdo říkal, že bude jezdit barely?" obrátila se k nám. Od úst jí s každým slovem stoupal k nebi obláček páry vonící po ostružinách.

Cameron neurčitě pokrčil rameny: „Nikdo, já jen prostě nechápu, k čemu tu budeš mít nástroj zkázy."

Teta se zamračila: „Tak to pozor!" Otočila se k nám celý tělem, načež významně zvedla do vzduchu ukazováček levé ruky. „Takto o Rambovi nemluv," pronesla vážně s pohledem upřeným na Camerona. Ten jen protočil očima, za což si vysloužil další zamračení z tetiny strany.

Obří hnědák mezitím stihl dojít až ke stájím. Jeho přítomnost viditelně zneklidnila obě uvázané kobyly, které hlasitě frkaly a nervózně podupávaly nohama.

Zatímco Luren se ještě bavila s Cameronem, já sledovala Johna s Rambem procházející kolem. „Půjdeme druhým vchodem!" zavolal na mě ze sedla. „Pro dobro nás všech!" dodal pak se smíchem, když jsem mu mávla.

„... pro hipoterapii. Už má na to věk a myslím, že i povahu," donesl se ke mně kousek rozhovoru Luren a Camerona. „Potřebovala jsem ho projet a zjistit, jestli je opravdu tak hodný, jak Andreas tvrdil."

„Hipoterapii? Tady?" nechápal Cameron.

„Hipoterapii. Tady." Luren zněla neústupně. „Sama si Ramba vycvičím," dodala hrdě a naposledy potáhla z cigarety, než ji schovala zpátky do kapsy. „Myslím, že je to další krok správným směrem," mrkla na mě s úsměvem, který jsem jí ráda oplatila. Myšlenka koňské terapie pro zdravotně znevýhodněné lidi zněla hezky a určitě ji v budoucnu ráda podpořím.

„Co to do ní tak najednou vjelo..." Cameron nechápavě vrtěl hlavou, jakmile Luren znovu zmizela ve stájích, aby mohla projít budovou na druhý konec, kde čekali John s Rambem.

Přešlápla jsem na místě. „Kdoví. Možná to plánovala už delší dobu a až teď se konečně odhodlala."

Blonďák se zamyšleně ušklíbl, přičemž udělal krok k Tiny, jíž pod břichem visel uvolněný řemen ze sedla. „To nevím. Určitě by se dřív zmínila. Za tím bude něco víc."

„Jak jsem říkala... kdoví." Stoupla jsem si mezi obě kobyly a upřela pozornost k Roxette. Párkrát jsem ji pohladila po potem ztmavlém krku.

„Skočíš mi dovnitř pro boxík?" ozval se Cameron zezadu.