Mezi NÁMI

𝟹𝟿.

Červenec se pomalu chýlil ke konci. Posledních pár týdnů jsem se stále více zapojovala do chodu ranče a pomáhala ostatním. Nejvíce času jsem trávila v hlavní budově, kde jsem se starala o ložní povlečení, výměnu ručníků a úklid pokojů. Čas od času jsem se objevila i v kuchyni, popovídala si s Kaylou a při tom jí pomohla například s nádobím.

Tessa se mnou nemluvila. Ani po takové době, co od osudného dne uplynula, mlčela. S ostatními ale vycházela úplně v pohodě... až na Ryana. K němu chovala stejný odstup, jako nyní ke mně.

A možná právě její chování zapříčinilo to, že jsme se s Ryanem docela sblížili. Že by mě úplně přestal štvát svými výroky nebo postojem se sice říct nedalo, ale už se mnou automaticky počítal při večerních výjezdech za Diegem. Ze začátku jsem většinu času trávila opřená o auto a jen zdálky sledovala, jak Ryan s koníkem pracuje, ovšem později mi to přestávalo stačit.

Dvojice v ohradě mě příliš fascinovala na to, abych stála někde v pozadí. Byla jsem totiž přímým svědkem zaříkávání koní (i když Ryan tohle označení nesnášel). A tak se stalo, že jsem se každý večer přiblížila k ohradě o něco víc než ten předchozí. Ryan při tom pozorně zkoumal Diegovo chování, které stále bylo ještě místy nevyzpytatelné, ale už ne tolik, jako na začátku prázdnin při našem úplně prvním setkání.

Kromě Diega jsem se chtě nechtě vídala i s ostatními koňmi na ranči. Z velké části za to mohl Cameron, který mě přemluvil k dalším lekcím ježdění. Stále nechápu, jak se mu to povedlo. Dokázal být ale hodně přesvědčivý, což nakonec vyústilo v každodenní hodinku v kruhové ohradě. A když už mě zainteresoval i do tohohle, doplnil k tomu i základy péče o koně.

Mou stálou parťačkou při lekcích se stala Roxette, hnědá kobyla s klidnou povahou a krásnýma očima, která ve mně už při první společné jízdě podél hrazení kruhovky vzbuzovala zvláštní důvěru. Patřila Johnovi, jenž nám ji ochotně půjčoval a občas se přišel podívat, jak si v sedle vedu. U večeře mě dokonce několikrát pochválil a přidal pár dost dobrých rad, jež mi v kruhovce dost pomáhaly.

Někdy se na nás místo Johna dívaly holky z jezdeckého kroužku, které přišly na svou lekci o něco dřív. Nechyběla mezi nimi i ta protivná blondýna, co si vždycky majetnicky držela Rockyho u sebe a propalovala mě nenávistným pohledem. Tyhle hodiny jezdectví patřily k těm horším.

Můj pokrok byl sice malinký, ale existoval. Často jsem se přistihla, jak se mi na konci lekce nechce ze sedla zpátky na zem. Ani svaly na nohou mě nebolely jako dřív. Každodenní chvilka v sedle a spousta kroků, jež jsem během zbytku dne udělala, mohly za to, že jsem měla svaly dokonale protažené a z původní bolesti po první jízdě na Rockym nezbylo už vůbec nic.

Když mi pak dnes po snídani Cameron oznámil, že se pojedeme projet do terénu, neskrývala jsem své nadšení. Byla to pro mě známka toho, že se vážně zlepšuji a že má snaha nese své ovoce.

Právě jsem stála s Roxette u úvazu, kde jsem ji pečlivě kartáčovala, když za mnou přišla teta Luren. Nejdřív jsem si jí ani nevšimla, jak jsem byla zabraná do práce. Až když jsem kobylu obešla, abych se mohla věnovat i druhé straně, zaregistrovala jsem tetinu postavu stojící opodál. Červené vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu a vesele se usmívala.

„Natěšená?" zeptala se mě se zájmem.

Pousmála jsem se: „Věříš, že jo?"

Luren ještě více roztáhla rty. „Vidím to na tobě. John říkal, že jste si společně s Roxette sedly."

„To úplně nedokážu posoudit," pokrčila jsem rameny a obrátila svou pozornost k hnědé kobyle, jež po zaslechnutí svého jména natočila hlavu k Luren. „Ale mám ji ráda. Je na mě hodná. A... tak nějak jí věřím."