Mezi NÁMI

𝟸𝟺.

Červené paprsky večerního slunce se táhly mezi stromy. V jejich světle se mihotaly drobné mušky a prach.

S Tessou za zády jsem mířila lesní cestou kolem kravské pastviny a tiše přemítala, co dál. Nejednou jsem se přistihla, jak mě napadlo, že ji zavedu prostě někam úplně jinam a pak se vymluvím, že jsme třeba špatně odbočily nebo tak. Druhá moje část tento nápad hned v zárodku zamítala s tím, že by mi to sestřenice nesežrala. Nezbylo mi tedy nic jiného než ji poslušně vést k místu, které tak moc chtěla vidět. Nebo spíše... za koněm, kterého tak moc chtěla vidět.

Celou cestu jsme byly obě mlčky. Co se honilo hlavou Tesse, těžko říct. Mně se ale zmocňovalo jakési neblahé tušení, že Tessa má s tím zvířetem ne úplně dobrý záměr. Už jen podle toho, jak jí pokaždé ztvrdl výraz, když jej zmínila...

Na rukou mi zničehonic vyskákala husí kůže.

Ne, tohle nevěstí nic dobrého.

Brzy doplnilo okolní cvrlikání cikád zurčení potůčku, což značilo jediné – byly jsme už blízko.

Srdce mi s každou další ušlou stopou bušilo víc a Tessiny kroky za mými zády ve mně vyvolávaly zvláštní pocit nejistoty a strachu.

„Zastav."

Tessin ledový hlas protnul poklidnou lesní atmosféru. Byl jako chladná ocelová břitva, co právě se zacinknutím kovu prosvištěla vzduchem.

Zpomalila jsem krok a než jsem se zastavila úplně, ohlédla jsem se za ní. Stála kousek ode mě se založenýma rukama na prsou a značně nedůvěřivým pohledem mě skenovala od hlavy k patě.

„Jdeme správně?"

Svraštila jsem obočí. „Jo, proč bychom..."

„Tohle není prdel, Jade!" vyprskla agresivně.

To už začínala pomalinku vytáčet i mě. Strach střídala rozhořčenost nad tím, jak mě podezírá a nevěří mi. Dala jsem si ruce v bok a zamračila se: „Jestli myslíš, že si z tebe dělám prdel, tak se můžeš sebrat a jít si ho hledat sama."

Tesse zacukalo v čelisti. Viděla jsem na ní, jak se přemáhá, aby po mně nevypálila další poznámkou. „Jdi," procedila nakonec mezi zuby.

Odvrátila jsem od ní pohled a pak se celým tělem otočila na opačnou stranu, abych mohla pokračovat v chůzi.

Na rozcestí u ohrady s koňmi jsem se automaticky dala doleva a pak hned do kopce podél hrazení. Štěrk nám křupal pod nohama a přilákal tak pozornost zvířat ve výběhu.

Jeden z ryzáků se nám vydal naproti, poklusem zkracoval vzdálenost mezi námi. Hlavu mě zvednutou a oči mu jiskřily, když zvesela zařehtal na pozdrav.

„Teď ne, Phoenixi," odbyla ho Tessa slovně, když začal společně s námi stoupat do kopce. Prodíral se trávou podél ohradníku, hlavu natočenou naším směrem.

Znovu vesele zařehtal, chvilku zůstal stát a pak vzniklou mezeru doklusal. Zase chvilku šel společně s námi, opět zastavil a následně doklusal.

Jenže Tessa mu nevěnovala pozornost, o kterou zřejmě tak moc stál. Beze slova za mnou oddechovala, jak jsme se společně blížily na vrchol kopce.

I tak nás ryzáček neopouštěl a neustále se snažil sestřenici všelijak zaujmout. Zřejmě k sobě ti dva patřili, jelikož se k ní choval velice přátelsky. Bohužel na kopci nás musel nechat jít samotné, protože elektrický ohradník mu nedovoloval jít dál.

Stejně jako tehdy s Bellou, i teď jsem se musela zastavit a trochu vydýchat. Tessa byl na rozdíl ode mě docela v pohodě, ale i ona byla mírně zadýchaná. Ale ne tolik jako já, která se klasicky opřela o kolena a v mírném předklonu zhluboka dýchala.

„Je tamhle za lesem," hekla jsem a při tom mávla rukou tím směrem. „Tak klidně... běž napřed."

„Ne."

Nejprve jsem jí věnovala naštvané zamračení završené otráveným protočením očí.

„Tak fajn," narovnala jsem se, i když jsem ještě zcela nezklidnila dech. „Jestli se ho bojíš, tak to řekni rovn-"

„Běž už," odsekla Tessa nevrle.

Zatnula jsem zuby. Nech ji, Jade. Dokaž, že jsi lepší a ustup.

A tak jsem se teda rozešla vstříc lesíku. Půda mi pod nohama šustila a řídký stromový porost propouštěl skrz více červeného světla, které dodávalo okolní přírodě zvláštní magický nádech.

Pátravě jsem přejížděla očima po planině před sebou. Stromy rostoucí nejblíže na ni vrhaly dlouhé stíny a slunce barvilo suchou půdu do růžova.

Najednou jsem ho spatřila.

Byl tam.

Stál nehybně na místě, docela blízko dřevěného hrazení.

Byl v pozoru – uši našpicované, nozdry rozšířené, hlava vztyčená.

Sledoval nás, jak se k němu blížíme.

Šla jsem stále kupředu, pohled upřený na toho koně. Ani jsem si nevšimla, že Tessiny kroky za mnou zničehonic ustaly. Až když jsem zastavila kousek od ohrady, odkud ke mně doléhalo lupkání elektřiny v ohradníku, a ohlédla se za sebe, zjistila jsem, že sestřenice stojí nehnutě na místě.

Její postava se nacházela na kraji lesa ve stínech stromů, byla ještě relativně daleko. V očích se jí střídalo zděšení se vztekem, který se vepsal do jejích pevně zatnutých pěstí.

Kůň v ohradě hlasitě zařehtal. Následující podivné zvuky mě přiměly vrátit pozornost zpět k němu.

Modrošedé zvíře nejprve podupáválo předníma nohama, pak začalo poskakovat na místě a pochodovat ze strany na stranu. Při tom několikrát zařehtalo a koulelo očima. Výhružný pohled s ušima přitisknutýma k hlavě byl věnován jen a pouze Tesse, která už jen svou přítomností, byť vzdálenou, koně viditelně rozrušila.

Ustoupila jsem o pár kroků dozadu, jelikož chování čtyřnožce v ohradě bylo nevyzpytatelné. Když se mi zdálo, že se uklidňuje, začal zase nanovo vyvádět, až mu od kopyt odletovaly kousky suché zeminy a do vzduchu se zvedaly obláčky prachu.

Střídavě jsem se ohlížela za sebe na stále nehybně stojící Tessu a pak zpět na vyvádějícího koně, jenž vypadal, že se co nevidět rozběhne pryč.

„Tak tady ho máš," houkla jsem na ni, ale neotáčela jsem se. Dívala jsem se na modrošedého koně, jehož chování bylo stále podivnější. Bezděky jsem znovu ustoupila.

Zvíře mělo zrychlený dech, viděla jsem, jak se mu rychle zvedá břicho...

Prudce se otočil na opačnou stranu a vystřelil vpřed.

Překvapeně jsem sebou trhla a pak se obrátila za sebe směrem k lesu. Tessa tam nebyla.

Nebo... ano?

Pozorně jsem se zahleděla mezi stromy, kde jsem zahlédla pohyb. Tessina záda. Rychle mi mizela z dohledu.

Zmateně jsem se dívala nejprve k lesu, pak na vzdalující se koňskou záď doprovázenou oblaky béžového prachu.

Osaměla jsem.

Stále ještě nechápající absolutně nic jsem chvíli postávala na svém místě. Pak jsem si jen hlasitě povzdechla a s hlavou plnou nezodpovězených otázek a teorií se vydala na zpáteční cestu k ranči.

***

Zdravím!

Jsem tu s další kapitolou, kde se znovu setkáváme s koňským divochem. A podle všeho ho Tessa nevidí poprvé...

Co si myslíte, že způsobilo její náhlou změnu chování? Má to něco společného s oním koněm?

Nezapomínejte, že každá rozsvícená hvězdička mě potěší!

♥ Lexi