Zpáteční cesta se nesla ve znamení výslechu, kterým jsem Ryana podrobila. I když jeho odpovědi byly většinou jednoslovné nebo složené z jednoduchých vět, něco málo jsem přece jen zjistila.
Například to, že Diego se bojí klobouků už odjakživa. Dřív měl ještě i velkou hrůzu z aut, ale tenhle strach se Ryanovi podařilo odbourat a koník už zběsile neprchá, když vidí přijíždět čtyřkolové motorové vozidlo.
Za doprovodu tlumené melodie hrající z rádia a zvuku motoru jsme se vraceli na ranč. Ryan upřeně sledoval silnici a soustředil se na řízení, já zase hleděla z okna.
Schylovalo se už k půl deváté, když Ryan zaparkoval za hlavní budovou. Vystoupili jsme ven na čerstvý večerní vzduch.
Věnovala jsem mu přes auto dlouhý pohled. „Díky, žes mě s sebou vzal," pousmála jsem se.
Ryan na pár vteřin sklopil hlavu k rukám, v nichž držel klíčky od auta. „Za málo," zamumlal, načež znovu vzhlédl.
Nepatrně jsem pokývala hlavou. Ještě chvíli jsme tak stáli na místě a střídavě se dívali jeden na druhého a pak zase odvraceli pohledy, kdykoli se naše oči nechtěně setkaly.
Nakonec jsem byla já ta první, kdo nervózně přešlápl a rozešel se podél auta. Tak nějak mi došlo, že z Ryana už nic víc nedostanu, tudíž nemělo cenu se déle zdržovat. Ještě bych se zas nějak ztrapnila.
Pomalu jsem obešla pick-up a vydala se parkovištěm k velkému stavení, kde se kromě jídelny a zázemí pro hosty nacházel i můj pokoj.
„Kovbojko," zaslechla jsem za sebou tiše.
Zastavila jsem se a ohlédla se přes rameno na Ryana, který se za tu dobu nepohnul. Stál pořád na tom samém místě a pohrával si s klíčky auta. Jakmile zjistil, že se na něj dívám, viditelně znervózněl. Jako by si myslel, že ho neuslyším.
Pohledem jsem ho zeptala, co chce.
„Já jen..." odmlčel se. „Díky," dodal po chvilce. „Za všechno."
Tam někde uvnitř mě se rozlil zvláštní pocit tepla. Ryanova slova mě upřímně potěšila. Zrovna od něj jsem něco takového opravdu nečekala...
„Za málo," odpověděla jsem mu stejně, jako on před chvílí mně, když jsem mu děkovala. Při tom jsem se povzbudivě usmála.
Bylo na něm vidět, že ho stále sžírá smutek nad ztrátou Cherokee. Ale zvedl koutky rtů. Jen zlehka, ale byl tam... Úsměv.
ČTEŠ
Mezi NÁMI
Ficção Adolescente"Vidíš to, Kovbojko? Takhle vypadá svobodná bytost." *** Jedna zbloudilá fotka na Instagramu dokáže pořádně zamíchat kartami. Své o tom ví i Jade, která tak během jednoho dne přišla nejen o nejlepší kamarádku, ale i o dobrou pověst. Škola sice ofic...
