Mezi NÁMI

𝟷𝟸.

Celé dopoledne jsme strávily prohlídkou ranče. Tessa nikam nespěchala, provedla mě vycházkovou chůzí po areálu.

Prošly jsme stájemi, což byla ta budova hned naproti jídelny, a pak se vydaly po chodníku dál do nitra tetina koňského království. Viděla jsem typickou červenou stodolu, kde se skladuje sláma a seno a také druhou stodolu, která na podzim slouží pro pořádání nejrůznějších akcí a koncertů.

Zastavily jsme se chvilku u kruhové ohrady, v níž právě jeden jezdec proháněl na lonži svého šimla. Zatímco Tessa se s ním na čemsi domlouvala, já sledovala to obrovské našedivělé zvíře, jak obíhá kolem dokola a na mužovy slovní pobídky buď zrychluje nebo zpomaluje.

Dále mi Tessa ukázala parkoviště zaměstnanců, které se nacházelo za hlavní budovou, přesně na opačné straně než to pro hosty. Nebylo ale nijak zvlášť veliké, stálo tu celkem asi osm aut, z čehož byly tři terénní pickupy se zabahněnými koly.

Prohlídka skončila u nejbližšího koňského výběhu, v němž právě pobývala zhruba desítka koní nejrůznějších barev. Převažovali ale rezaví a klasičtí hnědáci, místy se mezi nimi mihnul nějaký strakáč. Stádečko se bohužel zdržovalo na opačném konci pastviny, tudíž nebylo možné vidět všechny koně. Tessa na ně zkoušela zapískat a přilákat je blíž, ale zvířata jí nevěnovala nijak zvlášť velkou pozornost. Pár z nich se sice otočilo, ale než aby přišli, tak zase obrátili hlavy zpátky ke svým druhům.

„Otrapové," komentovala to Tessa, když jsme se vydaly podél ohrady zpět k hlavní budově.

***

Po obědě jsem se vrhla na vybalování. Tessa s Cameronem vedli jezdecký kroužek, takže se mi na následující dvě hodiny věnovat nemohli. Abych se ale přiznala, tak jsem chvilku volna velmi ocenila. Večer už by se mi vytahovat věci z kufru a skládat je do skříně nechtělo, to jsem se znala až moc dobře. Proto bylo nejlepší využít volný čas a udělat to hned, dokud mám náladu.

Zároveň jsem za celou dobu, co jsem tady, poprvé vytáhla mobil. Počet zmeškaných hovorů od Rachel mě ani nepřekvapil a většina SMSek byla také od ní.

Že by dostala rozum? pomyslela jsem si při pohledu na tu spoušť v seznamu zmeškaných hovorů a při tom se ironicky uchechtla. Jasně, že ne.

Lhala bych, kdybych řekla, že mě nepřepadlo chvilkové nutkání jí opravdu zavolat. Sedmnáct zmeškaných hovorů během včerejška a další čtyři za dnešní dopoledne... To bylo podezřelé.

Nakonec jsem ale tohle nutkání překonala. Vzpomněla jsem si na Tessina slova, co mi řekla u nás doma, když mi pomáhala s balením. „Ona ti za tvůj čas nestojí. Ne po tom, jak se k tobě zachovala."

„Máš pravdu," zamumlala jsem si sama pro sebe a raději vytočila mámino číslo. Včera večer mi totiž od ní přišla zpráva, abych jí zavolala. Chtěla vědět, jestli jsme v pořádku dorazily a jak se mi u tety líbí.

Tak jsem dala mobil na hlasitý odposlech a položila ho na postel hned vedle otevřeného kufru. Zatímco jsem čekala, až mi mamka hovor zvedne, pustila jsem se do vybalování.

„Ahoj, Jadie," ozvalo se z mobilu po chvilce.

„Ahoj, mami," houkla jsem od skříně. „Promiň, že volám až teď. Dopoledne jsem se k tomu nedostala, Tessa mě tady protáhla snad každým koutem."

Máma se na druhé straně hovoru pobaveně zasmála: „Dobře udělala, venkovský vzduch ti jen prospěje."

„Venkovský vzduch prosycený koňským smradem a prachem ze sena."