Mezi NÁMI

𝟺𝟼.

Mohla jsem se prostě otočit na patě a odejít. Vymyslet si nějakou hloupou výmluvu, abych se tomu všemu vyhnula.

Jenže ten pohled, který mi Emma při svém příchodu věnovala, mě přiměl tomu nutkání odolat. Její povýšený výraz, zlověstný úšklebek...

Stála jsem na místě jako opařená.

No tak, Jade. Nečum tak blbě. Hýbej se. Dělej něco. Vypadáš hloupě.

Jenže co jsem měla dělat? Jak jsem se měla tvářit? Jako že o ničem nevím? Nebo jí mám dát najevo, že jsem všechna ta videa už viděla?

Cítila jsem se jako v pasti. Mé myšlenky na mě vyvíjely každou další vteřinou stále větší nátlak.

Když vtom jsem si vzpomněla na Diega.

Na to, jak pevně stál na místě, jak nehnul ani brvou, jak mě nechal se ho dotknout...

Neznal mě tak dobře jako Ryana. Byla jsem pro něj cizí, nebezpečná, nedůvěryhodná... Ale on zůstal. Poprvé přede mnou neutekl.

A tak jsem se rozhodla, že ani já dnes neuteču. Bylo načase postavit se Emmě čelem.

Jenže to nové sebevědomí, co se do mě před stájemi na ranči vlilo, začínalo pomalinku opadat. Počínaje přípravou Roxette na vyjížďku, kdy Emma hřebelcovala Rockyho hned vedle, a konče samotnou vyjížďkou, kterou jsem si nakonec nedokázala dostatečně užít.

Byla jsem napjatá, a to nejen kvůli holčině jedoucí za mnou. Deník, co jsem si schovala do zadní kapsy, mě totiž celou cestu nepříjemně tlačil do zadku. A já blbá, než abych si jej prostě vytáhla a strčila dopředu za lem džín, jsem místo toho držela veškerou svou váhu v nohou a snažila se do sedla příliš nedosedat.

Jenže po půlhodině jízdy jsem chytala do obou nohou takové křeče, že jsem se nakonec podvolila a přenesla váhu zpátky na zadek.

Za sebe jsem se raději neohlížela.

Pohled jsem upírala dopředu, na zadek Cameronovy kobyly, co kráčela pár metrů od nás. S Roxette jsem si udržovala větší rozestup, jelikož Tiny neměla v lásce, když jí kdokoli z jejích koňských přátel dýchal na zadek. Doklusávání jsem se kvůli notesu na zadku vyhýbala, ovšem vyskytlo se pár příležitostí, kdy jsem prostě musela hnědku pod sebou pobídnout, jelikož Tiny zmizela v zatáčce.

Zároveň jsem si dokázala dost živě vybavit Emmino otrávené protočení očí, kdybych nezrychlila včas a ona by mě na to musela upozornit.

Dnes Cameron zvolil jinou trasu, než před pár dny – lesní cesty a louky s krásnými výhledy na blízké i vzdálené kopce s modrými vrcholky skal v pozadí. Pokoušela jsem se rozhlížet se kolem a vnímat krásy okolní přírody jako při první vyjížďce, ale příliš se mi to nedařilo. Všude kolem toho bylo tolik, co mě dokázalo šíleně rozptýlit a zapříčinit, že jsem z projížďky nic moc neměla.

I přes to všechno jsem po návratu na ranč pocítila jakési zvláštní vítězství a hrdost sama na sebe. Za to, jak jsem se dokázala postavit svému strachu.

Díky, Diego.

Z Roxette jsem sesedla v momentě, co jsme čekali, až nás dojde i Rocky. Strakáč za pravidelného klapání podkov procházel rančem, jeho jezdkyně seděla v sedle ukázkově narovnaná a volné otěže svírala pouze jednou rukou.

Ta holka prostě umí, připustila jsem si v duchu. Nahlas bych to ale nikdy neřekla.

Raději jsem odvrátila pohled a natáhla se pro otěže, jež jsem Roxette přetáhla přes hlavu dopředu, abych ji následně mohla chytit kousek pod udidlem a odvést za Cameronem k úvazu.