Mezi NÁMI

𝟹𝟼.

Společně s Cherokee zmizel i Thomas. A jak jsme tak nějak všichni tušili, nebyla to náhoda.

„Sebral ji!" křičel Ryan. Ve tváři měl zlost, ovšem jeho zelené oči prozrazovaly něco jiného – strach. Strach, který se snažil zakrýt křikem, aby nevypadal v našich očích slabší.

Jenže já ho prokoukla. A byť se mi na první pohled jevil víc jako jeho nebezpečný bratr, co všechny jen komanduje a řev je u něj běžný způsob dorozumívání, věděla jsem, že to tak není.

„Nemohla se propadnout do země," praštil dlaní do stolu na terase, u nějž jsme s Cameronem, Wendy a Trentem seděli. „Byl jsem pryč jen pět minut," dodal pak o něco klidněji, přičemž si rukama zajel do vlasů a obrátil se čelem ke stájím. Začínalo se u něj projevovat zoufalství.

Teta Luren byla v jídelně a s někým po telefonu mluvila. Slyšela jsem její hlas na pozadí Ryanova vzteku.

„Možná se s ní šel někdo projít," snažila se ho uklidnit Wendy. „Dokud je ještě relativně chladno..." nechala větu vyznět do prázdna, když se k ní Ryan obrátil. Ironicky se při tom šklebil a nám všem bylo jasné, že tahle teorie neuspěla.

Teta náhle vyšla na terasu. Všichni jsme na ni upřeli zvědavé pohledy plné naděje, která se nám ovšem hned rozpustila přímo před nosem. Luren hleděla do země, přičemž si pohrávala s mobilem. Až po značné chvíli konečně zvedla hlavu. Oči se jí leskly.

„Cherokee umřela."

***

Zpráva o smrti krásné kobyly se během dopoledne dostala snad ke každému na ranči a u oběda to bylo dost znát. Obvyklý ruch našeho stolu vystřídalo tíživé mlčení doprovázené jen cinkáním příborů. Posmutnělé obličeje všech spolusedících mě akorát utvrzovaly v tom, že tu byla Cherokee velmi oblíbená.

Mé domněnky mi pak potvrdil i Trent, když jsem po obědě spolu s ním a Cameronem hrála na terase karty: „Cheryna byla skvělá. Někdy sice trošku natvrdlá, ale skvělá." Na tváři se mu mihl úsměv. „Kdysi jsem pro ni přišel, že ji připravím na vyjížďku, a ona měla úplně obrácenou ohlávku. Doteď nevím, jak se jí to povedlo," pobaveně zavrtěl hlavou a odhodil kartu.

Cameron se také zasmál: „Jo, to si pamatuju. Možná mám ještě někde tu fotku, cos mi poslal." Trošku se naklonil na stranu, aby si mohl ze zadní kapsy vytáhnout mobil.

„Bude mi chybět," vydechl černošský mladík ztěžka. Očima přejel karty v ruce, načež si vzal jednu z balíčku ve středu stolu. „Měla skvělou povahu. Hlavně k malým děckám. Jeden z mála koní, co se na tu práci s těma malýma skřetama fakt hodil."

„To je fakt," zamumlal Cameron, který stále hledal onu fotku. „Několikrát je mohla pořádně nakopnout, ale neudělala to. Měla svatou trpělivost."

Trent významně pokýval hlavou: „Ryan s ní odvedl kus práce."

Zvědavě jsem vzhlédla od svých karet. Chtěla jsem se na něco zeptat, ale svou otázku jsem raději spolkla.

„Možná zkrotí i Modrýho," utrousil Cameron jakoby nic.

Trent do něj drknul loktem.

„Co jeeee?" zaskuhral blonďák a aniž by odlepil oči od mobilu, odtáhl se.

„Modrýho?" nechápala jsem. „Jako Diega?"

Snědému mladíkovi se tváří mihlo překvapení. „Takže ty víš?"

Pokrčila jsem rameny: „Něco málo. Jen že se o něj Ryan stará a že není úplně nejhodnější." Pečlivě jsem volila slova a vybrala z celé pravdy jen část.