Mezi NÁMI

𝟼𝟼.

Nevím, jak dlouho jsme jeli.

Nevím, kam jsme jeli.

A vlastně ani nevím, kdy jsem zase usnula.

I když jsem se v duchu zapřísáhla, že zůstanu vzhůru, neodkázala jsem to. Víčka mi pomalu těžkla a přítmí panující v autě na mě působilo jako magické zaklínadlo, co mě brzy uvrhlo do říše snů.

Probudil mě až závan čerstvého chladného vzduchu.

Neochotně a s tichým zamručením jsem rozlepila víčka.

Kolik je hodin? napadlo mě jako první. Při pohledu ven, kde stále ještě panovalo příšeří, mi ale bylo jasné, že tak minimálně půl páté ráno.

Mírně jsem pohnula hlavou a krkem mi projelo nepříjemné bodnutí. Má pravačka ihned vystřelila k bolavému místu a párkrát jej protřela. Až pak jsem se mohla otáčet na všechny strany a zjišťovat, kde vlastně jsem.

A kde jsou všichni ostatní...

Auto bylo prázdné.

Srce se mi divoce rozbušilo v prvotním návalu paniky, ale hned jsem se zase uklidnila, když ke mně zvenčí dolehly známé hlasy. Díky otevřenému okýnku na straně spolujezdce jsem je slyšela dost zřetelně a poznala mezi tou změtí zvuků Johna. Jeho slovům jsem bohužel nerozuměla.

Začala ve mně klíčit zvědavost. Měla jsem tolik otázek a zatím žádnou odpověď. Všichni byli venku a já vlastně ani nevěděla, kdo ti všichni vlastně jsou.

Našmátrala jsem odepínání pásu, jenž následně s cvaknutím povolil sevření kolem mého těla. Levou rukou jsem se snažila najít kliku. Téměř poslepu se mi hledalo fakt špatně. Trvalo to snad věčnost, než mé prsty narazily na chladný kovový prvek v jinak plastových dveřích.

Jemně jsem za ni zatáhla směrem k sobě a pak zatlačila. Dveře neznámého auta se otevřely a já tak mohla vyjít ven.

Nasála jsem do plic čerstvý vzduch. Stále bylo chladno a pofukoval větřík, tak jsem si ruce založila na prsou.

Zvědavě jsem se rozhlédla kolem sebe.

Kam až jsem dohlédla se rozprostírala otevřená planina, sem tam posetá trsy trávy. Vzadu jsem matně rozeznala obrysy hor, zpoza nichž zřejmě co nevidět vykoukne slunce. Obloha byla na východě dost světlá a postupně se barvila dorůžova. Hvězdy bledly a měsíc už dávno někde zmizel.

Zmateně jsem se obrátila směrem ke skupince lidí postávajících opodál. Kromě Ryana s Johnem jsem mezi nimi poznala ještě Aarona. Takže to by byl jeden neznámý, pomyslela jsem si. A co ten zbytek? Pohled jsem přesunula ke trojici mně zcela neznámých lidí, z nichž dvě byly ženy. Snažila jsem se někam je zařadit, hledat v jejich obličejích něco povědomého... marně.

Zato ten postarší chlapík s opálenou kůží mi přišel odněkud povědomý.

Všichni byli zabráni do nějaké dost vážně debaty, tudíž si nikdo nevšiml, že stojím před autem. To jsem si ještě zběžně prohlédla.

Starší černé BMW. Nic přehnaně nóbl.

A za ním velký bílý koňský přívěs s logem Canyon Creek Ranch na boku.

Pár kroky jsem k němu přešla. Jemně jsem přejela rukou černou nálepku minimalistického zobrazení kaňonu. Pozorně jsem se zaposlouchala, jestli náhodou neuslyším zevnitř nějakého koně. Frknutí, zafunění, řehot... cokoli.

Nic. Ticho.

Začala jsem být zmatená.

S podmračeným obočím jsem se opět zahleděla ke zbytku skupinky a hned navázala nechtěný oční kontakt s jednou z těch ženských. Podsaditější blondýna prohodila něco směrem k Johnovi, jenž stál hned vedle. Nespouštěla ze mě oči. Nervózně jsem se pod tíhou jejího pohledu ošila.