Mezi NÁMI

𝟼𝟾.

Od Diegova návratu domů uběhly dva dny. Dva dny, které nás dělily od největší události na ranči – letní přehlídky, jež pomyslně zakončí prázdninovou sezónu.

Ráno bych asi přirovnala ke Dni nezávislosti. Vstávali jsme v šest, Luren u snídaně horlivě rozdávala úkoly a já se snažila, aby mi hlava zatěžkaná únavou nespadla na stůl.

Po jídle se všichni rozprchli za svými povinnostmi a já to zaparkovala v kuchyni. U koní bych moc platná nebyla, pokud se má všechno stihnout co nejrychleji, a přípravu kolbiště vedl John, jenž si s sebou vzal Trenta, Ryana a další dva chlapy. Camerona strategicky nechali, ať se motá někde jinde, hlavně ne na místě, kde je třeba přesnost a matematické nadání.

S Kaylou jsme během následující hodiny připravily nějaké marinády a do nich naložily maso, které se během oběda hodí na gril.

Luren nás ještě přišla zkontrolovat, ale nepobyla v kuchyni moc dlouho. Jen se zeptala, jestli Kayla všemu rozumí a když jí kuchařka poněkud otráveným tónem vše odsouhlasila, zmizela někde venku.

„Jak na malé děcko," mrmlala si černoška tiše pro sebe, když Luren opustila kuchyň. „Máte už naložené maso? Stíháte všechno?" posměšně přeříkávala tetiny otázky a při tom koulela očima.

Neubránila jsem se pobavenému úsměvu.

„Je sedm ráno, sakra," završila Kayla svůj monolog, „teprve jsme začaly, tak logicky nemůžu vědět, jestli všechno stíháme. Bože, někdy je fakt na facku."

Teď už jsem se rozesmála nahlas.

Kuchařka po mě blýskla pohledem, ale viděla jsem, jak se i jí vlní rty v úsměv.

S hudbou z rádia nám šla práce krásně od ruky. Párkrát jsem se přistihla, jak si broukám některou z mnoha melodií, které jsem si dokázala zapamatovat. Za celé ty dva měsíce jsem už naposlouchala tolik rockové muziky, že se mi pár songů dokázalo dostatečně vrýt pod kůži.

Čas plynul, já umývala nádobí a pak se snažila být Kayle pravou rukou ve všem možném, sem tam jsme si zatančily nebo si střihly krátké karaoke. V tyhle momenty jsem si uvědomovala, že mi kuchyň docela chyběla. Dokonce jsem na chvíli zalitovala, že jsem tu nestrávila víc času.

Pohled na Kaylinu veselou tvář, s níž si zpívala slova další písničky, zatímco bezstarostně pohupovala boky do rytmu a při tom rozklepávala maso, mi připomněl, že ji rok neuvidím. Jakože vůbec.

Neuvidím nejen ji, ale ani Tessu s Luren. Nezahraji si s Trentem a Wendy UNO, neuslyším žádnou Cameronovu nemístnou nebo prostě jen hloupou poznámku či příhodu ze školy.

Neuvidím Ryana.

A to bolelo asi úplně nejvíc.

Najednou mi došlo, že mi zbývají necelé dva dny, než se vrátím domů.

Jakmile se písek v těchhle pomyslných přesýpacích hodinách úplně vysype, všechno to skončí. Vrátím se domů, opustím své nové přátele, kteří se stali mou druhou rodinou. Budu muset ty hodiny zase otočit, aby mohly odpočítávat něco jiného – dny do konce školního roku.

„Jade?" vyrušila mě Kayla z úvah.

Zmateně jsem k ní vzhlédla.

„Je všechno v pohodě?" V očích se jí odrážela upřímná starost.

Pousmála jsem se: „Jo, naprosto. Jenom... jsem se trošku zamyslela. To nic," mávla jsem rukou.

Kayla přivřela oči a chvilku si mě měřila pohledem. Jako by hledala v mé tváři nějakou nápovědu, co by jí pomohla odhalit pravý důvod mé chvilkové mentální nepřítomnosti. „Nechce se ti domů," zkonstatovala nakonec.