Mezi NÁMI

𝟸𝟻.

Ke stodole jsem se vrátila, až když byla obloha potemnělá a žárovičky nad vstupem dovnitř obrovské dřevěné budovy plné slámy zářily do šera. Nikam jsem nespěchala, šla jsem pomalu. Dost pomalu na to, abych cestou zabila minimálně půlhodinu. Dost pomalu na to, abych stihla přemýšlet.

O tom koni.

O Tesse.

O Ryanovi.

O všem.

Tessa to zvíře podle všeho zná. Nebo spíš... neviděli se dnes poprvé. Už dřív se s ním musela setkat a soudě dle jejího chování to nebyla úplně nejlepší zkušenost, přemítala jsem v duchu, zatímco jsem se pomalinku loudala vstříc oslavám, jejichž ruch značně utichal. Lidi pomalu opouštěli ranč, zaměstnanci zase odcházeli ke své každodenní práci kolem koní nebo pomáhali s úklidem.

Ten kůň musí být mimo ranč z nějakého pádného důvodu, o kterém se tady zřejmě nemluví. A to, že je jednoduše nebezpečný, to nebude. V tomhle je něco víc...

Minula jsem bandu opilců, co se povalovala u jednoho ze stolů. Něco nesrozumitelně mumlali, někteří už hlasitě chrápali s obličejem na dřevěné desce stolku.

Od Tessy se nic nedozvím. Luren se ptát nebudu... Ale Ryan by mohl vědět, o co jde. Ten je v tom zamotaný taky.

Než jsem vešla do stodoly, pátravě jsem se rozhlédla kolem, zda někde nezahlédnu někoho známého. Bohužel neúspěšně. Ani u našeho stolku, kde jsme se ještě před necelou hodinou bavili, nikdo neseděl.

„Jsou u zvířat." Ohlédla jsem se za povědomým hlasem. Wendy právě vycházela ven ze stodoly. „A já mířím taky."

„Můžu nějak pomoct?"

„Kayle s úklidem," kývla hlavou k velké budově za sebou, z níž se na pozadí hlasů ozýval cinkot nádobí.

Jen jsem přikývla a dál ji nezdržovala. Každá jsme se tedy rozešly opačným směrem – Wendy ke stájím a já za kuchařkou, která právě skládala špinavé sklenice na jídelní vozík.

Beze slova jsem se k ní přidala. Kayla mě brzy zaregistrovala, konkrétně v momentě, co jsme zaráz odložily použité nádobí do nejvyššího patra vozíku.

„Jé, ahoj Jade," usmála se mile, „jaký to dneska bylo? Užila sis to aspoň?"

„Ale jo," pokrčila jsem rameny, „bylo to fajn."

Černoška přimhouřila oči. „Nezníš úplně přesvědčivě. Stalo se něco?"

Sklenice, po nichž jsem se právě natáhla, jsem jen přisunula blíž ke kraji stolu a tam je nechala. S hlasitým povzdechem jsem se pak podívala na Kaylin starostlivý výraz, který s každou další vteřinou nabíral na intenzitě.

Jelikož jsem se úplně neměla k odpovědi a jen stála a zírala někam do prostoru, dala se Kayla znovu do práce. „Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš," řekla mi během toho, co nabrala čtveřici sklenic, „páčit to z tebe nebudu. Ale kdyby sis přece jen chtěla promluvit..."

„Tessa se chová divně," hlesla jsem nakonec a zavrtěla při tom hlavou.

„Přijde ti?" Kayla překvapeně zvedla obočí. „Když jsem ji tu viděla naposled, tak vypadala úplně normálně. Posbírala si kamarády a šli obstarat koně."

„Hm," zabručela jsem neurčitě a vrátila se zpět k práci. „Možná se mi to jen zdá," řekla jsem ještě, abych u Kayly nevzbudila nějaké podezření. Do tohohle jsem ji zatahovat nechtěla.

„Je toho dnes na nás všechny moc. Možná je jen unavená."

Vydala jsem ze sebe další zamručení a pak už bez dalšího slova nakládala společně s Kaylou skleničky na vozík. Brzy někdo vypojil reproduktory, z nichž ještě dosud hrála příjemná hudba, tudíž se stodola ponořila do zvláštního ticha, jež přerušovali jen místní, jež po sobě volali nebo si při úklidu povídali.

Právě jsem se otáčela k vozíku, na nějž jsem chtěla položit další nádobí, když mou pozornost upoutala kostkovaná košile, která se mihla u vchodu.

Ryan.

„Promiň, Kaylo," rychle jsem odložila svůj náklad zpět na stůl, z nějž jsem ho před několika vteřinami vzala, „za chvíli jsem zpátky," ohlédla jsem se na kuchařku.

Nečekala jsem na její odpověď a vystřelila ven, dokud byl objekt mého zájmu poblíž. Málem jsem při tom narazila do Marry, která mi nechtěně zkřížila cestu. Já jsem si jí všimla až v momentě, co mi vyděšeně uhýbala stranou a následně na mě něco volala, ale to jsem nebyla schopna vnímat. Oči jsem měla přišpendlené ke kostkované látce košile, jejíž vzdálenost ode mě se rychle zkracovala.

„Hej, Ryane!" křikla jsem po něm.

Oslovený se automaticky otočil za svým jménem a když se se mnou setkal pohledem, obočí mu překvapeně vylétlo do půli čela. Jako by si říkal: Co ta po mně může ksakru chtít?

Naštěstí se ale zastavil a počkal, až ho doběhnu.

„Tessa je s váma u koní, že?" zeptala jsem se zadýchaně. „Nemohl bys jí prosím říct, až ji uvidíš-"

„Není s náma," utnul mě uprostřed věty.

„Co? Vždyť Kayla říkala, že..." odmlčela jsem se a zmateně se ohlédla ke stodole.

„Taky ji hledám," řekl Ryan klidně, čímž si vysloužil mou pozornost.

„Tady není."

„Všiml jsem si." S těmito slovy se ke mně otočil zády a užuž by se rozešel pryč, kdybych ho nezastavila – dala jsem mu ruku na rameno. Cítila jsem, jak se celý napnul a s lehce zamračeným výrazem se ke mně otočil zpátky. Pohledem mě vybízel, ať mu vyklopím, co vlastně chci.

„Zavedla jsem Tessu za tím koněm," kápla jsem nakonec božskou, čímž jsem akorát tak přilila olej do ohně.

Ryanovi zacukalo v čelisti. „Co že jsi udělala?" pronesl až překvapivě ledově klidným hlasem.

„Já... No..." ustoupila jsem dozadu. Najednou jsem se cítila strašně malinká a vystrašená, před Ryanem dokonce víc než před Tessou. „Chtěla ho vidět. Naléhala na mě, ať ji tam vezmu-"

Zmlkla jsem, když Ryan udělal krok ke mně. Nejprve se rozhlédl kolem a pak se sklonil až k mému obličeji. Ani jsem nemusela zvedat hlavu, abychom si hleděli z očí do očí.

„Neměla o něm vědět," procedil tiše skrze zuby.

„Protože je nebezpečný?" pípla jsem ustrašeně.

„Ne."

„Tak proč-"

„Do toho ti nic není," odsekl, ale neustupoval. Stále mě probodával zelenýma očima. „Nemělas to vůbec řešit."

„Ale-"

„Kde je Tessa?"

„Nevím, vždyť jsem ti říkala, že ji taky hledám," odpověděla jsem s náznakem rozhořčení.

Ryan zhluboka vydechl, snad aby se zklidnil, a konečně udělal krok vzad. Napětí opadlo a já se mohla konečně normálně nadechnout. Ještě stále bojácně jsem ho sledovala, jak si zajel rukama do svých hustých tmavých vlasů a z úst mu tiše vyšlo: „Do hajzlu." Do tváře se mu náhle vepsala zvláštní starost.

„Počkej, kam jdeš?" vyhrkla jsem bez rozmyslu, když se zničehonic dal na odchod.

Rychlým krokem mířil pryč, jen se na mě za pochodu ohlédl a houkl přes rameno: „Hledat Tessu. A ty buď tak hodná a hleď si svého."

Zaraženě jsem sledovala, jak se jeho kostkovaná záda vzdalují. Ta zvláštní starost o Tessu mě překvapila, ale zároveň i utvrdila v tom, že to všechno bude ještě složitější, než se mi dosud zdálo.

Kolem mě mezitím pobíhali místní a každý z nich se nějak podílel na úklidu. Bylo mi blbé tam jen tak stát a tupě zírat. Navíc... řekla jsem Kayle, že se hned vrátím.

Rozešla jsem se tedy zpátky ke stodole, kde na mě čekala rozdělaná práce.

Myslela jsem si, že když se dostatečně zaměstnám, nebudu muset nade vším tolik přemýšlet. Jenže jsem se bohužel spletla a po zbytek večera neuvažovala nad ničím jiným, než byla Tessa a její spojitost s osamělým koněm na pláni.