Mezi NÁMI

𝟷𝟾.

„Co že jsi udělala?" vyjekla jsem překvapeně a tajně se při tom modlila, aby Tessa kecala. Jenže ona se zatvářila naprosto vážně, když si k ústům znovu přiložila skleničku s vodou, z níž se následně napila.

„Prošlo to přes Luren?" ozvala se zezadu Kayla.

Tessa párkrát souhlasně pokývala hlavou, kterou mírně zaklonila, aby mohla vypít celý obsah sklenice. Pak mi prázdnou sklenku podala. „Dík."

Nic jsem jí na to neřekla a odnesla ten kousek nádobí ke dřezu.

„Každopádně mely bychom už jít," řekla pak sestřenice, když jsem se k ní otočila s pootevřenou pusou. Svými slovy mě samozřejmě umlčela: „Za půlhodiny se začíná."

„Nikam nejdu," založila jsem si ruce na prsou. „Kayla mě tu potřebuje, nemůžu jen tak odej-"

„Jen běž," skočila mi jmenovaná do řeči, čímž si ode mě vysloužila nesouhlasný pohled. Na něj reagovala se smíchem: „No netvař se tak. Dneska jsi mi pomohla víc než dost, já už to tu nějak sama zvládnu. Při nejhorším si pro tebe přijdu."

„Přesně tak," přiskočila ke mně Tessa a už mě táhla za ruku pryč z kuchyně, „nebudeš přece během jedné z největších události na ranči zavřená celý den v kuchyni."

„Ale-" snažila jsem se něco namítnout, ovšem neúspěšně. Tessa mě umlčela pohledem a já tak za ní vyklopýtala do jídelny.

Společně jsme prošly překvapivě prázdnou a ztichlou místností k hlavní chodbě, kterou jsme přešly na druhou stranu do zázemí zaměstnanců. Jakmile jsme zastavily přede dveřmi do mého pokoje, Tessin stisk kolem mé levé paže povolil.

„Rychle na sebe něco hoď," řekla, načež se opřela o futra.

Zamračila jsem se: „Takto jít snad nemůžu?"

Tessa mě sjela pohledem. Na tváři se jí objevil pobavený úšklebek: „Tak... Není to úplně typické oblečení pro sportovní aktivity na ranči, ale jestli se v tom cítíš dobře..." zvedla ruce do vzduchu.

Zmateně jsem na ni zamrkala a až pak sklopila oči k zástěře, kterou jsem měla stále uvázanou kolem pasu. Hlasitě jsem vydechla, jak mi to všechno došlo.

„Fajn, vyhrálas," odsekla jsem a zašmátrala rukou v zadní kapse kraťasů, jež se schovávaly pod zástěrou. Vytáhla jsem svou kartu, jíž jsem si odemkla pokoj a beze slova v něm zmizela. Co nejrychleji jsem za sebou zabouchla dveře, abych už nemusela poslouchat Tessino pobavené hihňání.

***

Nakonec jsem si převlékla jen propocené tričko a vyměnila ho za bílé tílko. Vlasy jsem si svázala do drdolu po cestě. A udělala jsem dobře, protože to, co mě čekalo v následujících dvou hodinách, by se dalo přirovnat spíše sportovní akci než oslavě Dne nezávislosti.

Za stodolou, o níž mi Tessa při naší první procházce rančem říkala, že slouží pro pořádání nejrůznějších akcí a večírků, se rozprostírala poměrně velká travnatá plocha zčásti posetá lavičkami a stolky, u nichž sedělo již značné množství lidí. Přece jen... akce začala už o půl druhé a trvala bezmála dvě hodiny. A do toho všeho tu ještě nebyli všichni návštěvníci. U otevřených vrat do stodoly stály dva reproduktory, z nichž hrálo country. Zbytek prostranství byl připraven pro soutěžení.

Pohledem jsem přejela všechna stanoviště a snažila se odhadnout, co asi bude jejich náplní. Složené pytle na zemi, balíky slámy vyskládané v řadě, hromádka podkov a... slepice?!

Zastavila jsem se uprostřed chůze a překvapeně zamrkala na hejno různě barevných opeřenců, co se procházeli v provizorní ohrádce ze zatlučených špalíků omotaných nízkým pletivem. „Tesso, co to má ksakru být?"

Oslovená se na mě ohlédla přes rameno. Když zjistila, že ji nenásleduji, zůstala stát na místě. Co?" nechápala.

„Neříkej mi, že ty slepice jsou součástí hry," dala jsem si ruce v bok. Jestli si myslela, že se tady budu před tolika cizími lidmi honit za kuřaty, tak se šeredně pletla. Na něco takového jí nepřistoupím.

Tessa se nervózně podrbala na zátylku a v ten moment jsem měla jasno. Otočila jsem se na patě a dala se na zpáteční cestu.

„Jade, počkej!" kvíkla za doprovodu dusotu svých kroků, když se za mnou rozběhla. Na rameni mi hned nato přistála její dlaň, jež mě zastavila.

„Tesso, nezlob se, ale tohle fakt ne," obrátila jsem se k ní s výmluvným pohledem. „Skákat v pytli umím, to mi nedělá problém. I tu podkovu hodím na tamtu tyčku," mávla jsem rukou před sebe, „ale za slepicemi se tady honit nehodlám. Na tohle jsem holt až moc „z města,"" zdůraznila jsem a prsty naznačila uvozovky.

Sestřenka upírala pohled někam do prostoru a při tom zamyšleně pokyvovala hlavou. Zřejmě si v hlavě střádala plán, jak mě k soutěžení přemluvit. Já jsem jí ale svoje řekla.

„Jsou ty slepice jediný problém?" pohlédla pak na mě.

Přikývla jsem.

„A když ti řeknu, že nejde o to, abys je honila po celém ranči, ale jen ve vymezeném prostoru?" snažila se mě přesvědčit.

„Vážně?" prohodila jsem skepticky, „a to je co, ten tvůj vymezený prostor? Ta ohrádka?"

Tesse se v tváři mihl náznak vzteku. Viditelně se mnou ztrácela trpělivost. „Ne," zabručela a přešlápla. A já se jí nedivila, byla jsem fakt na facku. „Dívej, když ti tady v rychlosti vysvětlím, o co tam jde, půjdeš do toho?"

Nadechovala jsem se v zápornou odpověď, ale nestihla jsem ji vyslovit.

Sestřenice se znova ujala slova: „Všichni soutěžící a diváci utvoří kolem ohrádky kruh, do nějž se slepice vypustí. Ty musíš pak za minutu všechny nahnat zpět, jasné? Nebudeš za něma běhat kdovíkde. Ty slípky se drží jen v kruhu, dál neutečou, protože se bojí."

Odvrátila jsem pohled. Přistihla jsem se nad tím, že o tom vážně uvažuju. Tahle informace totiž zcela měnila situaci...

„Jade, prosím," zakňučela Tessa, čímž si získala zpět mou pozornost. „Jsi přihlášená a byla by škoda, kdybys toho nechala jen kvůli pošahaným kuřatům. A i kdyby nějaké zdrhlo, tak kdo říká, že za ním musíš jak blbec běhat?"

„To je fakt," připustila jsem potichu, ale stále dost nahlas na to, aby mě Tessa i přes hudbu z reproduktorů a změť lidských hlasů slyšela.

V očích jí vzplál plamínek naděje: „Jdeš do toho, že jo?"

S hlubokým povzdechem jsem svěsila ramena. Co jsem mohla dělat? Hrát uraženou městskou slečinku? Ještě by se tu na mě ostatní blbě dívali a o to jsem vážně nestála. Ne tady, kde jsem mezi lidmi začala s čistým štítem.

Tak jsem Tesse kývla.

Ta si úlevně vydechla, jak jí z ramen spadlo veškeré napětí. „Díky, Jade. Nebudeš toho litovat, uvidíš."

V to pevně doufám.