Mezi NÁMI

𝙴𝚙𝚒𝚕𝚘𝚐

Arizonské slunce pálilo do zad i v září. Mocně zářilo na azurové obloze, na níž byste sotva našli jediný mráček. Dnešek byl prostě jako stvořen pro piknik v parku.

Byl to můj nápad, na který jsem později mohla být patřičně hrdá. Čas strávený venku ve stínech stromů, ochucený o čerstvou citronádu a máminy muffiny byl zkrátka k nezaplacení.

Od začátku školy uběhly dva týdny a počasí bylo stále příznivé. Chtěla jsem toho využít, jelikož říjen bývá chladnější a s příchozím podzimem přibývá i dešťových přeháněk.

S Rachel jsme seděly na její velké dece a užívaly si poslední záchvěvy léta.

Ano, s Rachel.

Během těch čtrnácti dní, co jsem ji začala opět vídat každý den ve třídě, jsem měla dost času na přemýšlení. Dokonce jsem se o tom bavila i s Ryanem večer po táboráku i doma s našima. Bylo to pro mě dost těžké rozhodování a potřebovala jsem zkrátka vícero pohledů na věc, které by mi mohly pomoct posunout se dál.

I když mi nikdo z nich neřekl kompletní odpověď (tu jsem koneckonců ani neočekávala), dokázala jsem si na základě jejich postojů utřídit splašené myšlenky, zhluboka se nadechnout a zapřísáhnout se, že to s Rachel zkusím znovu.

S faktem, že to už nebude jako dřív, jsem se předem smířila. I teď jsem se v její blízké přítomnosti cítila prazvláštně a držela jsem si od ní jakýsi odstup. Dokázala jsem se s ní ale i normálně bavit a zároveň jsem byla ochotná vyslechnout ji pokaždé, co to potřebovala.

Naše role se totiž prohodily – nyní byla obětí sociálních sítí a pomluv Rachel. Stala se z ní „ta chudinka, kterou Austin podvedl". Holky, jimž byla kvůli svému vztahu s oblíbencem školy dlouhou dobu trnem v oku, se jí nahlas vysmívaly a všude kolem sebe hlásaly, že jak jejich vztah skončí věděly už dávno.

Mé jméno se v souvislosti s touhle kauzou sice také párkrát objevilo, většinou jako „ta, co se s ní Austin vykousnul." Svým způsobem se můj status od konce předchozího školního roku nijak nezměnil. Jenom se to už tolik neřešilo, jelikož všichni ostatní si našli nový objekt zájmu.

Přesně, jak předvídala Dawn.

„Tvoje máma je kouzelnice," pochvalovala si Rachel citronový muffin s kousky čokolády. Seděla v tureckém sedu naproti mně, na sobě obyčejné tílko se špagetovými ramínky a teplákové šortky. Po dlouhé době vypadala zase uvolněně a spokojeně.

Pousmála jsem se. Bylo hezké vidět ji aspoň na chvilku v bezstarostné náladě.

Kdyby se ke mně tehdy neobrátila zády a vytáhla mě ven stejně, jako jsem to teď udělala já, bylo by všechno v pohodě?

Rychle jsem tuhle myšlenku zaplašila. Akorát by mě přiměla zase o všem pochybovat. Rachel nebyla já a já zas nebyla ona.

Navíc... svým způsobem jsem právě díky ní mohla prožít jedny z nejlepších prázdnin. To ona mě donutila odjet pryč za tetou, kterou jsem vídávala maximálně dvakrát ročně a za její dcerou, jíž vídávám stejně tak často. Tedy skoro vůbec.

Rachel mě vyhnala z přelidněného města na ranč v srdci jednoho z nejkrásnějších národních parků Utahu, kde se z neznámých lidí stává jedna velká rodina. A já teď mohu hrdě prohlásit, že jsem její součástí.

Možná bych jí měla být vděčná.

Možná.

Jenže projevovat vděk dříve nejbližšímu člověku, z něhož se přes noc stal nepřítel, a pak zase známý...

Z myšlenek mě vytrhnulo až zavibrování mobilu.

Zvědavě jsem se po něm natáhla a otočila si ho displejem k sobě. Na zamykací obrazovce mi svítilo pár dřívějších upozornění, jež jsem ignorovala, a nová zpráva z WhatsAppu.

Instagram jsem si zpátky stahovat nemínila, byť jsem doma zjistila, že mi chybí něco, na čem mohu prokrastinovat. Jenže zároveň jsem chtěla zůstat v kontaktu s těmi, kteří mi během prázdnin stihli přirůst k srdci.

WhatsApp se jevil jako nejlepší varianta. Teta Luren mě tam přidala do jejich skupiny, odkud si ke mně našli cestu i ostatní.

Včetně Ryana, který mi právě poslal fotku.

Najela jsem do naší konverzace a jedním kliknutím si zobrazila obrázek dvou koní.

Toho modrošedého bych poznala kdekoli – byl to Diego. Stál v pozoru s hlavou vztyčenou a ušima našpicovanýma. Oči se mu krásně leskly, pár pramínků hřívy mu povlávalo kolem hlavy.

Zpoza něj pak vykukovala rezavá koňská hlava, jež právě spásala suchou trávu.

Na rtech se mi usadil úsměv. Trošku jsem si fotku přiblížila, abych si ji mohla detailně prohlédnout. Snažila jsem se na Diegovi najít nějaké změny, ale marně. Byl to pořád on.

„Co se tak culíš?" vyzvídala Rachel. Po muffinu jí v rukou zbyl jen pruhovaný papírový košíček, který právě mačkala prsty.

Oddálila jsem fotku a natočila mobil k černovlásce. Ta si jej musela na chvilku vzít k sobě a zastínit si displej rukou, aby vůbec něco viděla.

„Co jsou zač?" zvedla ke mně zvědavý pohled, s nímž mi vracela telefon.

„Ten modrý je Diego," řekla jsem téměř zasněně, oči upřené k mému nejoblíbenějšímu mustangovi. „A ten druhý..." odmlčela jsem se.

Se svraštěným obočím jsem se vrátila zpět do chatu, jestli mi tam Ryan ještě něco nenapsal.

Diego a Cooper :)))

Tak zněl popisek u fotky.

„Cooper. Diego a Cooper," přečetla jsem nahlas.

Uvnitř jsem při tom pocítila zvláštní hrdost. Diego si našel kamaráda. A kdoví, možná jich má daleko víc...

Zavřela jsem oči a zvedla hlavu k nebi. Dokázal to on, dokázala jsem to i já.

Poslední rok ve škole nakonec možná nebude zas tak špatný.