Maska hraběnky

2.

Na vyvýšeném podstavci na složitě vyřezávaném starobylém křesle seděl muž.

Alespoň předpokládala, že je to muž, protože byl celý zahalen do dlouhého černého pláště s kápí, pod kterou měl ještě nasazenou zlatobílou masku, zakrývající mu celou tvář.

„Jsem rád, že jsi přišla." Elegantně vstal z křesla a přešel blíž k ní.

„Nejsem tady dobrovolně a co nejdřív odejdu," zasyčela a trhla sebou, když jí pohladil rukou v rukavici po tváři.

„To si nemyslím. Mám pro tebe nabídku." Kovově šedé oči se mu zaleskly.

„Ano, ten váš poskok o něčem takovém mluvil."

„Aren není poskok. Aren je skvělý voják, který plní svoje rozkazy. Nemyslím si, že kdybych pro tebe poslal někoho jiného, uspěl by... Vidím, že ti půjčil plášť. Měla bys mu poděkovat, venku je opravdu zima." Nahlas by to nepřiznala, ale jeho chování ji znervózňovalo. „A svázal ti ruce. Hmm... Myslím, že to tak ještě chvíli nechám."

Obcházel ji kolem do kola a přejížděl po ní pohledem.

„Ale kvůli tomu tu dnes nejsme. Já ti teď dám nabídku, abys ji mohla rychle odmítnout a potom odejít. Dobře?" Nečekal na odpověď a pokračoval. „Slyšel jsem, že ze všeho nejvíc miluješ svobodu a volnost. Té sis teď asi moc neužila. Musím uznat, že jsi udělala dobře, že ses skryla, znám nejméně tři města, kde by tě nejraději pověsili... A má nabídka zní: Dostaneš to co nejvíc miluješ. Dostaneš svobodu, volnost, všechny tvoje zločiny jako by neexistovali a protože mám dnes dobrou náladu..." Dívka si dokázala představit, že se pod maskou usmívá. „Přidám pět tisíc zlatých a hraběcí titul."

Musela si přiznat, že je to skvělá nabídka. Dala by doslova cokoliv za to, co jí nabídl, ale krotila svoje nadšení. Věděla, že nic není zadarmo a cena za tohle bude vysoká.

„A jak to zařídíte? Nemůžete jenom tak přijít a smazat všechno, co jsem kdy udělala. Kdo vůbec jste?"

„Jsem hrabě Mascarade a věř mi, že rozhodně můžu jenom tak přijít a smazat všechno, co jsi kdy udělala. Máš mé slovo."

„Co za to?"

„Zabiješ prince Jenela. Myslím, že pro tebe to nebude žádný problém, Ealio Natae." Chvíli nad tím uvažovala. Byla to vážně dobrá nabídka.

„Přijímáš?" Vytáhl z opasku dýku a dřív, než stačila zareagovat, přeřízl provaz, který svazoval její zápěstí k sobě. Natáhl k ní ruku.

„Přijímám." Jeho ruku stiskla.

„Výborně. V tom případě tě Aren odvede do pokoje, kde dnes přespíš." Ani si nevšimla, že se ten bojovník – Aren – už vrátil.

Beze slova sklonil hlavu na znamení úcty k hraběti, potom se otočil a stejnou chodbou, kterou přišli ji vedl ke schodišti a následně ke dveřím.

„Umyj se, vypadáš hrozně... a ještě něco, ráno brzy vstáváme."

„Proč?" Nejradši by si za tu otázku dala facku. Ještě pořád ji rozčilovalo, že ji tak snadno porazil. A ještě praštil do hlavy. Pořádně.

„Odjíždíme do královského hradu. A chci zpět svůj plášť." Neuvědomila si, že ho má pořád na sobě a rychle ho svlékla.

„A buď tak hodná, přestaň mě vraždit pohledem... Sice je to jen na tobě, ale na hradě budu jediný, kdo zná tvůj úkol a myslím, že se mi s tebou bude pracovat lépe, když si budu jistý, že mě nezabiješ ve spánku."

Pokoj byl malý, ale útulný, se skříní, velkou postelí a nástěnnými koberci. Vše tu působilo staře a nezdálo se, že by tento pokoj posledních sto let někdo použil, ale i přes to se tu Ealia cítila dobře.

S potěšením si všimla, že v rohu pokoje je dřevěná vana s teplou vodou. Už se nemohla dočkat, až se vykoupe a dostane ze sebe všechnu tu špínu, prach a zaschlou krev.

Svlékla se a s blaženým vzdechem se ponořila do vody. Chvíli tak jenom seděla a užívala si ticho a klid. Potom si vydrbala kůži po celém těle a tvrdým bylinkovým mýdlem si třikrát umyla vlasy, než byly zase čistě bílé.

Celou dobu jí z rány na krku vystřelovala bolest a ona jen doufala, že nezačne zase krvácet, to bylo to poslední o co stála.

Odmotala gázu a ránu důkladně omyla.

Zabalila se do měkkého ručníku a otevřela skříň, kde našla noční košili a šaty na zítřejší cestu. Rozhodla se je prohlížet až ráno, protože byla tak unavená, že by klidně usnula ve stoje.

Došlo jí, že si dnes nijak nezakryla obličej a kdokoliv by ji mohl poznat, ale uklidnila se tím, že byla tak špinavá, že by se to asi nikomu nepodařilo.

Převlékla se do pohodlné noční košile a rozčesala si jemné do pasu dlouhé bílé vlasy, už se chystala do postele, když si všimla černé krajkové masky ležící na nočním stolku.

Srdce se jí zastavilo.

Byla to její maska.

Ta maska, kterou nechala ve smradlavé špinavé temné uličce a myslela si, že už ji nikdy neuvidí. Maska, pod kterou se už několik let skrývala.

Neubránila se mírnému pocitu vděčnosti.

Tohle gesto pro ni hodně znamenalo a bude za to muset hraběti poděkovat.

Ozvalo se zaklepání na okno.

Trhla sebou a sáhla pro dýku, když jí došlo, že všechny její zbraně jsou pryč... samozřejmě.

Ale původcem toho zvuku nebyl nikdo jiný, než černý havran, který se dobýval dovnitř.

Ealia okno otevřela a otřásla se ve vlně zimy. Havraní slečna vlétla dovnitř a usadila se na čele postele.

„To ti to trvalo." Zamumlala Ealia. Lehla si na dokonale měkkou postel a přikryla se teplou dekou.

Ahoj, jsem zpátky s další kapitolou a to poměrně brzo. Moc děkuju za všechny ohlasy. Moc to pro mě znamená. Díky. :)

A co si zatím o postavách myslíte? Budu ráda za názor. :)

Tuhle kapitolu věnuju posukniky, která mě celý ten měsíc podporovala a věřila, že to zvládnu. Díky. Iris je pro tebe, ale to ty už přece víš.