Maska hraběnky

5.

Tržnice byla dnes plná lidí. Bohatých kupců, obchodníků, ale i sedláků a žebráků. Slunce se schovávalo za tmavé mraky a hrozil příchod děště.

Malá hubená rudovláska chytla těžký koš a přenesla ho k jednomu ze stánků.

Nebyla tu jedinou služebnou, ale rozhodně z nich všech vypadala nejhůř.

Nohy měla bosé a prokřehlé chladem, celé tělo samou modřinu a škrábanec a několik nesprávně zhojených zlomenin. Rty popraskané a promodralé a pleť bledou. Ale nejhůře na tom byla křídla. Velká křídla, dřív zářící všemi barvami byla teď skoro bezbarvá zlámaná a nemocná.

Při pohledu na ni jí bylo každému líto, ale nikdo se neopovážil postavit silnému obchodníkovi - jejímu pánovi.

„Jsi k ničemu. Neuděláš žádnou pořádnou práci! Podívej se, kolik je tu lidí, a jde si někdo něco koupit? Ne!" Spolkla poznámku o tom, že to asi bude tím, že jeho předražené a ještě ke všemu příšerně vypadající šaty nikdo nechce a zadívala se k městské bráně.

Mezi těmi lidmi by se snadno ztratila a potom by už jen stačilo běžet do lesa. Její družky víly by ji tam určitě našli a ona by se znovu stala jednou z nich, ale v útěku jí bránila hned několik věcí.

Tou hlavní byl těžký řetěz na noze, tou další lidští vojáci, kteří by vílu nejen nepustili z města, ale taky zatkli a později našli jejího pána.

Bránou zrovna projel vysoký tmavě hnědý hřebec. Byl silný a majestátní a už jen z pohledu na něj zatajila dech. Hned za ním se držela menší šedá klisna.

„Nestůj tu tak!" obořil se na ni obchodník. „Okamžitě do práce!" Zvedla další těžký koš a odnesla ho o kus dál.

Už se nemohla dočkat, až se vrátí do domu, odpracuje večerní službu v kuchyni a lehne si na nepohodlné lůžko v pokoji pro služebnictvo.

Byla tak ztracená ve svých myšlenkách, že zakopla o řetěz a spadla. Věděla, že má lokty a kolena odřená a plná prachu z cesty a přemýšlela nad tím, že by už nevstala. Nečekal by ji další den práce na tržišti, další služba v kuchyni, prostě by zůstala ležet.

„Jsi v pořádku?" Trhla sebou a zvedla hlavu.

Skláněl se nad ní vysoký černovlasý muž, podle meče houpajícího se u pasu poznala, že je to bojovník. Podal jí ruku.

Nechápala, proč jí pomáhá, ale chytla se jeho nabízené ruky a on ji vytáhl do stoje.

Došlo jí, že nejspíš čeká na odpověď.

„Ehm... A... Ano, jsem v pořádku," zakoktala. Její vlastní hlas jí zněl cize. Ochraptěle, protože ho dlouhou dobu nepoužila.

„Děkuji." Pokusila se o úsměv.

„Iris!" Se supěním se k ní přihnal obchodník. „Nejsi tu od toho aby ses válela po zemi! Okamžitě zase do práce! Nebudu tady kvůli tobě do noci!"

Sklonila hlavu a vrátila se ke stánku.