Maska hraběnky

21.

Iris procházela chodbami hradu a její kroky byly díky ozvěně až nesnesitelně hlasité.

V náruči držela několik mastí na Akereinu ránu a pár váčků s bylinkami. Věděla, že za to, co pro ní Aren a Akerea udělali jim bude nadosmrti vděčná.

„Iris?" Trhla sebou a srdce se jí zastavilo. Ten hlas znala moc dobře. Byl stejně hrubý, jako jeho majitel. Mohutný, obézní muž s kovově šedýma očima a holou hlavou.

„Lorde Crelene." Vysekla mu hlubokou poklonu.

„Iris, je příjemné překvapení tě tu vidět, ale rád bych věděl, co tu děláš." Zatnula zuby. Po zádech jí přeběhl mráz.

„Sloužím Hraběnce Akeree z Mračných skal." Přála si, aby mohla co nejrychleji odejít. Zavřít se v Akereiných komnatách a počkat, až se Hraběnka vrátí z lovu.

„To je opravdu novinka. O Hraběnčině příjezdu jsem už slyšel, ale zatím jsem neměl tu čest jí poznat." Znělo to, jako by mu to bylo opravdu líto, ale Iris mu nevěřila ani slovo.

„Jsem si jistá, že jí brzy poznáte. Určitě se ukáže u večeře. Prosím omluvte mě Lorde, ale už musím jít." Hrudník se jí svíral a skoro nemohla dýchat. Neuvědomila si, že když odjede na hrad, je dost možné, že ho tu potká.

„To je pravda. Rád jsem vás viděl Iris. Dobrou noc."

Ona jeho rozhodně ráda neviděla. Bála se ho a setkat se tu zrovna s ním byla jedna z posledních věcí, které by chtěla.

„Dobrou noc, Lorde." Uklonila se a pokusila se skrýt svoje třesoucí se ruce. Měla co dělat, aby se do Akereiny komnaty nerozběhla.

Zavřít za sebou vyřezávané, dřevěné dveře jí způsobilo obrovskou úlevu.

„Vypadá to, že jsme měli obě těžký den." Ozvalo se z postele. Iris úlekem nadskočila. Akerea ležela na posteli s vyčerpaným výrazem a přivřenýma očima.

„To máte pravdu." Zašeptala, ale Hraběnčiným zašpičatělým uším to neušlo.

„Už jsem ti říkala, abys mi tykala. Takhle si připadám hrozně staře." Ušklíbla se. „Co se vlastě stalo? Vypadáš, jako bys viděla ducha."

„Ne, jenom Lorda Crelena." Přistoupila blíž k posteli a odvázala kusy gázy z Akereina krku.

„Už jsem o něm něco slyšela a podle všeho to není člověk, kterého bych chtěla potkat." Sykla, když jí Iris začala vytahovat stehy.

„To nechtěla, bohužel vás... tě to asi nemine." Víla se soucitně usmála a znovu zatahala za tenkou nit.

„Nejdřív Jenel, teď Crelen. Radši nechci vědět, co přijde příště." Zašeptala Akerea. Iris sice vůbec nechápala, o čem to mluví, ale rozhodla se to radši neřešit.