Maska hraběnky

28.

Ealiu to všechno začínalo štvát. Nenáviděla čekání a nenáviděla to, že prostě nemůže vzít... Cokoliv, třeba i vidličku a zapíchnout prince uprostřed večeře. Ne, že by ho až tak moc nenáviděla. Za těch pár hodin elfského jazyka s ním stihla zjistit, že je poměrně chytrý a dobrý posluchač, ale nenáviděla ten pocit, že má svobodu na dosah a nemůže s tím nic dělat. Nemůže jí získat - nejlépe teď hned.

A přesně tohle se chystala Hraběti říct. Podpatky jejích bot klapaly na studené kamenné podlaze hradu a ona div neběžela ztemnělými chodbami, jenom aby se dostala do stájí a potom do toho proklatého, polorozpadlého zámku, kde Hrabě podle všeho pobýval.

Arena sebou nevzala, to byla totiž další věc, která jí rozčilovala na nejvyšší míru. Pořád jí hlídal, sledoval a donášel cokoliv co zjistil Hraběti na stříbrném podnose.

Ealia si byla skoro jistá, že Hrabě ví, dokonce i o tom, v jaké noční košili spí.

Hnala Marei noční krajinou a nevěnovala pozornost tomu, že pomalu svítalo, ale i tak bylo nebe plné temných mraků - předzvěsti deště.

Ten vztek, bezmoc a frustrace - příšerná a nekonečná frustrace - jí zevnitř spalovaly na popel.

K ruinám, dřív jistě nádherného zámku dorazila až večer. Její žaludek hlasitě protestoval, protože od včerejška nejedla a víčka se jí klížila únavou, ale hněv a nedočkavost jí držely vzhůru.

Přivázala Mareinu uzdu k jedné z nižších větví stromu poblíž a vydala se dovnitř.

Studené, temné chodby osvětlovaly jen svíčky připevněné ve stojanech na stěnách a házely stíny všude kolem.

Ealia zamířila známou cestou až do trůnního sálu a když bez zaklepání otevřela a vrazila dovnitř, našla tam Hraběte naprosto klidně sedícího v křesle a stůl prostřený různými druhy jídla a pití.

„Přijela jsi brzy." Zvednul se z křesla a rychlými kroky přešel ke stolu. Plášť za ním zavířil, on se usadil na jednu ze dvou připravených židlí a pokynul jí, aby udělala to samé.

Ealia jen nechápavě zamrkala. Jak to mohl vědět? Aren by rozhodně neměl čas mu tak rychle podat zprávu.

„Jak..." Hrabě jenom mávl rukou směrem k vysklenému oknu. Venku na větvi seděla Rora a naprosto klidně si ty dva prohlížela.

„Přiletěla kolem poledne." Nabral si na talíř kousek ryby na bylinkách a brambor a do číše nalil trochu červené tekutiny, zřejmě vína.

„Dáš si taky?" Ani nepočkal na odpověď a už plnil druhou číši - tentokrát Ealiinu.

„No, předpokládám, že tu nejsi kvůli tomu, abys mě poctila svou přítomností a dobře se najedla. Jíst můžeš konec konců i na hradě a pokud by ti tak moc šlo o mou společnost, stačilo říct Arenovi. To znamená, že jsi tu kvůli něčemu jinému. Na tváři máš takový ten výraz ‚nejradši - bych - tě - zapíchla', takže to bude očividně dost vážné a řekl bych, že se mě to týká. Takže... Proč jsi tady?" Ealia znovu zamrkala a pokusila se zpracovat jeho slova, nakonec si trochu utřídila myšlenky a začala.

„Jde o to, že už mě nebaví čekat. Sice mám desítky šatů, krásných bot a vlastní služebnictvo, jídlo, teplou postel a vanu každý večer, ale to není to, kvůli čemu tam jsem. Chci už mít ten zatracený úkol za sebou a to pokud možno co nejdřív. Chci se odtamtud dostat, odstěhovat se někam daleko do hor a mít od toho všeho už navždycky pokoj!"

„V tom případě jdeš v naprosto správnou chvíli, vlastně jsem ti to chtěl říct později a udělat z toho překvapení, ale když jsi tak nedočkavá..." Pokrčil rameny a zakroužil vínem ve skleničce. Nevěděla, jak bude jíst, když mu bílo-zlatá maska zakrývala celou tvář.

„Co?" Už to nevydržela. Žaludek se jí svíral, protože by se taky potřebovala najíst, ale to byla právě teď jedna z jejích nejmenších a nejnepodstatnějších starostí.

„Hmm, jde o to..." Odmlčel se a očividně si byl dost dobře vědom, že jenom dohání Ealiu k šílenství.

„Že král je nemocný. To už určitě víš. Neúčastní se večeří, zastupují ho rádci a někdy i princ Jenel. No a král si začal uvědomovat, že si není jistý, jestli bude Jenel dobrým nástupcem. A tak spojil potřebné s užitečným a s mou menší pomocí z pozadí ho napadlo..." Opřel se a znovu se na chvíli odmlčel, jako by snad chtěl svým slovům dodat na dramatičnosti. Musel vědět, že Ealia má chuť ho pořádně praštit. Věděl, že už se nemůže dočkat až bude moc začít něco dělat - cokoliv - a dokonale toho využil. Napínal jí a zdálo se, že si to patřičně užívá.

„Že elfové mají výborné léčitele, kteří by mu více než pravděpodobně mohli pomoct a vyléčit ho. Takže se rozhodl vyslat výpravu a nějakého léčitele přivést. Aren mu řekl, že nejlepší léčitele mají mrační běžci, což je samozřejmě pravda a protože máš z nás všech k elfům nejblíž, pojedeš na tu výpravu taky." Ealia si dokázala představit, že se pod tou maskou spokojeně usmívá. V očích se mu totiž leskly jiskřičky vzrušení.

„A během téhle výpravy prince zabiješ a dáš si dobrý pozor, aby to nezjistil žádný z vojáků, kteří pojedou s vámi. A potom mi přivezeš jeho mrtvé tělo. Až pak spálím i zbylé rozsudky tvojí smrti. Dám ti peníze a zůstane ti titul Hraběnky Akerey z Mračných skal, na který sis už určitě stačila zvyknout. Budeš volná." Tón jeho hlasu byl teď smrtelně vážný, stejně, jako pohled jeho očí.

„Teď se najez a pořádně vyspi. Cestu znáš. Ráno vyrazíš zpět na hrad, ať máme tohle všechno co nejdříve za sebou."

Abych nezapomněla, kapitolu věnuju NyanGirlCZ, však ona ví, za co. :)