Maska hraběnky

58.

Její první dojem z městra Calor byl nebyl zrovna nejlepší. Na příšerné horko a sucho už si za těch pár dní tady sice stačila zvyknout, ale rozhodně nebyla připravená na špínu, prach a rozpraskané ulice tvořené jenom ušlapanou hlínou a pískem.

Věděla, že Divoké pláně jsou na tom zle, ale netušila, že až tak moc zle.

Domy se tu hroutily a vypadaly stejně žalostně, jako někteří obyvatelé.

Vychrtlí chudáci a žebráci se proplétali mezi bohatými obchodníky oblečenými v barevných šatech a prosili o pár stříbrňáků. Hubená zvířata, ze kterých skoro vystupovaly kosti se sama volně potulovala po ulicích a hledala kapku vody.

„Nevěděl jsem, že je to tak špatné," zašeptal Jenel a Ealia s ním musela jenom souhlasit.
Od toho boje s hyrgonem už uplynulo pár dní a oni o tom zatím nemluvili. Ealia se snažila zapomenout na to, že jí princ zachránil život a ona mu bude muset ten jeho vzít, ale moc se jí to nevedlo.

Rozhlédla se kolem a pátrala po nějaké studni, stánku s jídlem nebo něčem podobném. Pravdou bylo, že peněz už jim moc nezbývalo, ale potraviny a pití už jim dávno došly. Calor představovalo poslední naději na nákup předtím, než se vydají na cestu do hor.

Při prohlídce ji zaujalo něco u městské brány.

Neviděla člověka. Viděla pohyb. Tak rychlý, že tohle ani žádný člověk být nemohl.

Zastavila Marei a koutkem oka si všimla, že princ její gesto trochu zmateně napodobil.

Přimhouřila oči a naklonila hlavu. Až teď si všimla drobné dívky, která se opatrně natahovala po měšci u vojákova pasu. Ten zrovna mluvil s nějakým kupcem a o dívce vůbec nevěděl... Dokud kupec nesklonil hlavu a neuviděl ji.

Okamžitě vykřikl a vojáci rozmístěni po celém náměstí se otočili směrem k nim.

Ealia nevěděla, kdy se dívka rozběhla, ale najednou byla prostě pryč.

Vedl ji instinkt. Sklouzla ze sedla a ponořila se do davu. Následovat vojáky nebylo nic těžkého.
Čtyři z nich dohnali dívku ve slepé uličce. Těkala očima kolem sebe a hledala cestu k útěku.

To už ale vojáci tasili meče.

Ealia nevěděla, proč dívce pomáhá, ale rozhodla se to teď neřešit. Čas na to bude později.

Sevřela dýky pevně v rukou a zaútočila na prvního. Byl k ní zády a ona ho vyvedla z míry, takže stačila jediná rána rukojetí do spánku a on upadl do bezvědomí. To už k ní šel další.

Ealia si všimla, že dívka bojuje hned se dvěma vojáky. Svírala v ruce dlouhou dřevěnou tyč a obdivuhodně dobře zastavovala jejich rány a sama je také zasazovala.

Třetí voják okamžitě zaútočil na její bok. Rychle ránu zastavila, ale v rameni jí škublo díky předchozímu zranění od hyrgona.

Zahákla mu nohu za kotník a trhla. Voják se zhroutil k zemi a přitom se uhodil do hlavy. Nevypadalo to, že by měl v nejbližší době vstávat.

Uslyšela syknutí a rychle se otočila. Další držel dívku pod krkem a přirazil ji ke zdi. Zmítala sebou a snažila se vyprostit, ale proti vysokému mohutnému muži neměla šanci.

Ealia zaťala ruce v pěst a potom mu vrazila dýku přímo mezi lopatky. Měla vážně štěstí, že na Divokých pláních je na brnění moc teplo.

Vytrhla zbraň dřív, než se voják zhroutil na zem a o kousek ustoupila.

Dívka si ji nedůvěřivě prohlížela a přitom si mnula krk.

Ealia by odhadovala její věk asi na patnáct. Černé vlasy měla krátké a podle střapatých konců to vypadalo, že si je zřejmě zkracuje dýkou. Zvláštní oči bez jednoznačné barvy na její snědé tváři úplně svítily. Rty měla rozpraskané a tělo pohublé. Ealia si dokázala dost dobře představit, že pod špinavou halenou jí vystupují kosti.

Dívka se zadívala do její tváře, přičemž musela vzhledem ke své malé výšce, zaklonit hlavu.
„Zachránila jsi mi život. Jsem ti zavázána až do smrti jedné z nás." Mluvila tiše, ale zřetelně. Ealia by to skoro přirovnala k předení kočky.

„Nejsem si jistá, jestli chci, aby mi byl zavázán někdo koho vůbec neznám."

„Jsem Neava a nezáleží na tom, jestli o můj závazek stojíš. Od teď budu chránit tvůj život i za cenu svého."

„Dobře, v tom případě budu ráda, když se připojíš k mé cestě. Jsem Akerea." Natáhla ruku a Neava ji stiskla. Chvíli sice váhala, ale bylo pravdou, že někdo, kdo by jí kryl záda by se opradu hodil. Po tom pocitu bezpečí se jí stýskalo. V hloubi duše si přála, aby opět měla někoho, na koho se bude moct spolehnout.

„Je mi ctí." Dívka zatočila tyčí a potom si ji připnula k pásku na zádech.

Ozval se tichý dusot kopyt a Ealia se rychle otočila. Nebyli to další vojáci, jak čekala.

Jenel s hlavou skloněnou, aby ho nikdo nepoznal, vedl koně.

„Tohle je Neava, bude nás doprovázet. A tohle," začala Ealia, ale Neava ji přerušila.

„Princ Jenel. Jaká to čest. Na vaše zlaté vlasy a modré oči připomínající oblohu se pějí písně až tady. I když, ne moc nadšeně." Ušklíbla se a zamrkala.

„Když půjdete se mnou, vezmu si věci a koně. Potom budeme moct vyrazit." Ealia jen žasla, kde se v tom drobném vychrtlém děvčeti vzala taková síla a okamžitá bojovnost. Hned poznala, že z prince není nadšená, ale měla k Ealie závazek a bylo jasné, že ho hodlá splnit. Ulice a samota udělá s lidmi zvláštní věci.

Děkuju moc nové betě KiaraKitta doufám, že to se mnou vydrží. :D