Maska hraběnky

72.

Kameny pokryté slabou vrstvou ledu a sněhu se smekaly a Ealia měla co dělat, aby se udržela na nohou. Možná právě proto nevnímala nic jiného a to, že je čas Foxanneina odchodu si uvědomila až když Liška zastavila na kraji menšího jehličnatého lesa. Skály se nad nimi sice stále výhružně tyčily, ale nebylo pochyb o tom, že je Foxanne vyvedla z nebezpečných míst, kde mohli bez problémů umrznout nebo spadnout do nicoty zdejších propastí.

„Tady vás opustím. Naše dohoda tu končí. Věřím, že se ještě někdy setkáme, ale jsem si skoro jistá, že to nebude za tak příjemných okolností. Nechť vás duchové skal provází." Ušklíbla se a upravila si temně rudý šál, aby jí malé sněhové vločky nepadaly do obličeje.

Nepočkala na rozloučení, prostě se otočila a klidným tempem, s vlkem po boku, se vzdálila.

Bylo to zvláštní. Ealia ji ráda neměla a nečekala, že se na tom během cesty něco změní, ale už si stihla na její záhadnou ledovou přítomnost zvyknout.

„Tar 'ume!" Neavin hlasitý výkřik přinutil Foxanne zastavit. Ohlédla se a i na tu dálku Ealia viděla lesk jejích ostrých zubů, když se usmála.

„Až splníš svůj úkol, přijď. Jsme domluvené, Soram." S těmi slovy sklonila hlavu a zmizela v ranní mlze. Ealia si všimla už jen stínu jejího ocasu a potom byla Liška pryč.

Hraběnka nechápala nic a usoudila, že už je dobrá chvíle, zeptat se Neavy o co jde.

„Co přesně mělo tohle znamenat?"

Dívka vzhlédla od upravování uzdy a potom se trochu rozpačitě usmála.

„Říkala, že... To je jedno. Někdy ti to vysvětlím."

Než stačila Ealia něco namítnout, Neava byla už kus před ní.

Cesta byla mnohem příjemnější.

Všichni sice museli často sesedat z koní a jít pěšky, kvůli hustě rostoucím smrkům, ale všechno se jim zdálo lepší než prudký a hlavně nebezpečný sestup ze skal.

Celá skupina cestovala až do večera beze slov a zdálo se, že se každý snaží zpracovat zvláštní nepřítomnost Lišky a jejího vlka.

„Tady zastavíme a utáboříme se. Všichni se potřebujeme trochu prospat." Rozhodl Ziniën a nikdo neprotestoval.

Obloha potemněla, slunce zapadlo a měsíce v celé své kráse převzaly oblohu.

Za chvíli už plápolal oheň a Ealia si užívala klidu. Večeřela kousek sušeného masa, trochu tvrdou obilnou placku a ledové plody.

„Vezmu si dnešní hlídku." Přitáhla si plášť blíž k tělu, vstala a odešla o kus dál. Při pohledu na měsíce v úplňku jí bylo jasné, že dnes by neusnula.

○○○

Kolem se proháněl chladný vánek a od skal se až do lesa neslo jeho hvízdání a kvílení.

„Jdu tě vystřídat." Ealia sebou trhla, protože se ztrácela v myšlenkách a prince si vůbec nevšimla.

„Nepotřebuju střídat, zvládnu to."

„Ale potřebuješ. Vrátit se na Hrad ještě nějakou dobu potrvá."

„Neusnula bych. Měsíce jsou v úplňku." Princ zvedl hlavu k obloze a potom se usadil vedle Ealii.

„Co to znamená?"

To znamená, že je skvělá chvíle pro vraždu... Pomyslela si Ealia a ruka jí sklouzla k dýce. Věděla, že tohle bude muset udělat a přemýšlela nad tím celý den.