Maska hraběnky

59.

Ealia neměla nejmenší tušení, kam je Neava vede a upřímně se jí to vůbec nelíbilo. Sestoupili po příkrém břehu řeky a pokračovali jenom kousek od rozvířené špinavé vody.

Hraběnka neustále těkala pohledem kolem sebe, protože se pohybovali po volném prostranství a mohli být kdykoliv spatřeni. Neava našlapovala trochu neohrabaně, což Ealie samozřejmě neušlo. Už chtěla otevřít pusu a zeptat se, jestli není zraněná, když dívka otevřela dveře mrňavé chatrče přitisknuté ke srázu.

Uvnitř se vznášel prach. Místnost byla malá a v jednom rohu se nacházela tenká deka a trocha oblečení a ve druhém... Kůň?

„Kde jsi sehnala Veleritasskou klisnu?" Zalapala Ealia po dechu a zvíře si obdivně prohlížela. Bylo vysoké a trochu hubenější, než bylo zdrávo. I přes to všechno ale mělo plavou srst, na nohách přecházející do černa, pěkně lesklou. Hříva i ocas se hezky vlnily a vyzařovala z něj neuvěřitelná rychlost.

Neava se smutně pousmála. „Firo je všechno, co mám."

A v tu chvíli se její oči postupně začínaly měnit. Zvláštní odstíny hnědé a zelené zmizely a nahradila je zlatá s kočičí zorničkou.

Princ o pár kroků ustoupil a Ealie bylo najednou všechno jasné. Dívčina rychlost a obratnost, ale taky zvláštní nemotornost při chůzi.

Neava si všimla, kam oba upírají zrak a zřejmě jí došlo, že byla prozrazena.

„No, hádám, že tohle už nebudu potřebovat. Ten lektvar si na vyprchání vážně nevybral nejlepší chvíli." S výrazem naprostého znechucení si svlékla boty a odhalila tak gepardí tlapky.

„Patřím ke zvířecímu lidu, překvapivě," zamumlala a se skloněnou hlavou si začala do omšelého vaku ukládat svoje věci.

„Docela se divím, že teď s křikem neutíkáš, princi." Rozesmála se a odhalila tak řadu trochu zašpičatělých zubů.

Jenel opravdu vypadal celkem vyvedený z míry a Ealia neměla nejmenší tušení, jak by měla s touhle situací naložit.

„Neboj se, nekousnu tě. Už nějakou dobu lidi nekoušu. Však víš, oni potom křičí a vzhledem k tomu, že slyším mnohem líp než oni, trochu mi to trhá uši." Přehodila si vak přes záda a poodešla ke klisně.

Ta okamžitě sklonila hlavu a nechala se od Neavy pohladit.

„Takže... Ty jsi..." Princ zamrkal, jako by nemohl uvěřit svým uším a očím.

„Z části gepard. Rychlejší, hbitější, bystřejší. Vidím a slyším líp než vy oba dohromady. Čich taky není úplně k zahození." Pokrčila rameny, jako by o nic nešlo a sundala ze stěny zvláštní uzdu. Byla úplně jednoduchá, bez zbytečných přezek a řetízků.

„Já vím, že nesnášíš uzdu, holka, ale tohle je bohužel nutnost." Klisna nespokojeně potřásla hlavou, ale nakonec si nechala uzdu navléknout.

„Pokud nemáte problém s mou divokou částí, asi můžeme jít," prohlásila Neava a Ealia v jejím hlase rozpoznala dobře skrývanou nejistotu.

„Nemám nejmenší problém s tvou divokou částí. Myslím, že nám jenom pomůže." Dívka přikývla, přimhouřila kočičí oči a obrátila se na Jenela.

„A ty, princi? Nebojíš se, že tě rozsápu svými ostrými drápy a potom zabořím zuby do tvého pěkného těla? Nebojíš se, že prach a písek se zbarví tvou rudou krví a ty zemřeš rukou zrůdy?" Naklonila hlavu, přesně tak, jak to Ealia viděla u toulavých koček a psů, když je něco zaujalo. Vlastně i Neava byla svým způsobem toulavá kočka.

Jenel obě dost překvapil, když Neavě oplatil její zkoumavý pohled a zavrtěl hlavou. „Pokud se nebojíš, že můj meč skončí mezi tvými žebry a ani drápy a zuby ti nepomůžou. Pokud se nebojíš, že zemřeš rukou Apaerského prince. Potom se ani já nebojím."

„Dobrá odpověď." Přikývla a vyvedla klisnu bez sedla ven.

•••

Cestování s Neavou bylo najednou něco úplně jiného. Protože se svýma gepardíma nohama neměla šanci, dostat se na hřbet normálně, klisna si složila nohy pod sebe, klesla na zem a počkala, až se dívka pohodlě usadí.

Dalším překvapením bylo, že jezdí bez sedla. Klisně – Firo – to očividně vyhovovalo a jí zřejmě taky, ale Ealiu udivovalo, jak s nimi zvládá držet krok. Pravděpodobně to byl jeden ze způsobů, které získala díky svému divokému původu.

Rychle projeli městem, přičemž Ealia za příšernou cenu koupila vodu a Neava bez sebemenšího problému ukradla trochu jídla a proklouzli branou.

Dívka uměla dokonale splynout s davem, ale bohužel kvůli tomu bylo nutné, aby si opět nasadila obnošené boty vycpané několika kusy látky.

„No, když už s váma jedu asi bych měla vědět, kam přesně míříme, ne?" Nakrčila Neava obočí.

„Do Mračných skal. Jedeme pro léčitelku, která uzdraví krále." Princ trochu závistivě sledoval Firo, která byla i bez sedla a s nejobyčejnější uzdou, jako kdy viděl, úplně klidná. To Nasine se při každé vhodné příležitosti vzepřel jakémukoliv příkazu, i když už to nebylo tak časté jako dřív.

„A proč jedete tudy? Do Mračných skal se rozhodně dá dorazit i rychleji," poznamenala Neava a Ealia po ní střelila varovným pohledem, říkajícím 'O tomhle si ještě promluvíme.'. Dívka s úšklebkem přikývla.

„A co kdybys nám řekla něco o sobě, když ti budeme přes noc kvůli hlídce svěřovat své životy?" zeptala se Ealia, aby se vyhnula dalším jejím otázkám.

„Není moc, co říct. Vlastně bych králi nejradši zakroutila krkem, ale protože ti něco dlužím, asi to udělat nemůžu. Jsem sama, mám jen Firo. Zřejmě vám už asi stihlo dojít, že jsem zlodějka. Je mi tak nějak jedno, co si kvůli tomu o mě myslíte, protože nějak jsem sebe a Firo živit musela. To je všechno. Celý můj bídný život." Pustila uzdu a protáhla se. Klisna pokračovala dál, jako by se vůbec nic nestalo.

„Proč jsi ji neprodala? Za Veleritasskou klisnu bys dostala tolik zlatých, že by ti to stačilo na půl života."

Dívčina tvář najednou ztuhla. Ealia si byla jistá, že zatíná zuby a potlačuje několik silných emocí. „Jak už jsem říkala. Ona je všechno, co mám. Jediná vzpomínka na domov, která mi zůstala. Nevzdám se jí, ani kdyby mě to mělo stát život."

Ealia přikývla. Tohle dokázala moc dobře pochopit. Vzpomněla si na potrhaný cár papíru, který teď ležel dál, než si dovolila připustit.

Tady máte úžasný obrázek od ještě úžasnější Adís Okami! Je to Neava. Samozřejmě je jen na vás, jak si ji představujete, ale mě se to strašně líbí a neuvěřitelně Adís děkuju. :)