Maska hraběnky

9. - Minulost

"Kam jdeš?" Měsíční paprsky dopadaly vyskleným oknem do místnosti v níž teď proti sobě stály dvě dívky.

Jedna v košili a volných kalhotách na spaní, druhá ve starých šatech, které ale přesto vypadaly, jako by je právě ušili s načesanými vlasy a bílou krajkovou maskou.

„Pracovat," odpověděla jednoduše a tmavě modré oči se jí podivně zaleskly.

„V tom případě jdu s tebou," oznámila jednoduše dívka, jež právě vstala z postele. Výraz její sestry se jí vůbec nelíbil. V tomhle byly spolu.

Chvíli to vypadalo, že chce její starší sestra něco namítnout, ale nakonec odevzdaně přikývla. „Půjč si ty černé šaty."

Mladší se za chvilku vrátila. Černé šaty jí dokonale seděly. Korzet obepínal její útlý pas a sukně spadala až ke kotníkům.

Vlasy si sepnula do vysokého drdolu a celkový dojem ještě umocnila krajková maska, která jí zakrývala část obličeje.

„Můžeme jít?" zeptala se a chytla dýku, kterou jí sestra hodila.

„Můžeme." Boty na vysokých podpatcích dopadaly za zvuku klapání na špinavou ulici, ty dvě tam svých způsobem zároveň nepatřily, ale taky zapadly.

Netrvalo to dlouho a dostaly se do té ‚lepší' části města a potom i k obrovskému domu, odkud se ozývala hudba a rozjařené hlasy.

„Dámy, máte pozvánku?" ozval se milým tónem muž stojící u dveří.

„Ach." Starší opravdu zněla věrohodně. „Já věděla, že jsem na něco zapomněla, ale nemohla jsem si vzpomenout, co to bylo. Teď, abychom se vracely přes polovinu města, kvůli pozvánkám..." Z očí se jí spustilo několik falešných slz.

„Pokud je to tak, nemůžu vás nechat jít, takhle v noci samotné, myslím, že to paní vadit nebude." Zasmál se a otevřel jim dveře.

„Děkujeme, jste moc milý, určitě se zmíníme před vaší paní, zasloužil byste lepší práci, než kontrolování pozvánek." Na mužovy tváře se vkradla červeň a obě sestry vstoupily do sálu plného lidí v přehnaně zdobených šatech v parukách a zlatem lemovaných maskách. Orchestr na malém balkónu hrál známé skladby a vypadalo to, že se všichni dobře baví, to ale nebyl důvod, proč se dvě mladé, chudé dívky vkradly na ples bohaté šlechtičny.

„Musíme dostat paní Isabele odtud," zašeptala starší a mladší přikývla. Rozhlédla se kolem, až konečně našla v davu tu, kterou hledala.

Pomalým, elegantním krokem se vydala směrem k malé ženě ve středních letech s výrazným líčením.

„Paní Isabele?" oslovila ji a nasadila milý úsměv.

„Ano drahá, co si přejete? Bavíte se?"

„Jistě, je to tu úžasné. Hudbu jste vybírala sama?" Paní Isabele opustila dámu, se kterou se právě bavila a přišla blíž.

„Samozřejmě, líbí se vám?" Zdálo se, že ji to skutečně zajímá.

„Velmi, i když, pokud chcete znát můj názor, nejlepší je ten mladý houslista." Zadívala se směrem k balkónu. Nelhala, ten chlapec hrál opravdu úžasně.

„To máte pravdu. Smím znát vaše jméno, drahá? Obávám se, že si nedokážu zapamatovat celý seznam hostů, i kdybych chtěla." Rozesmála se.

„Ealia, Ealia Natae."

„Nádherné jméno, takové... Magické, nemám pravdu?"

„Děkuji." Ealia předstírala rozpaky. „Ráda bych vás představila své sestře, velmi vás obdivuje."

„Vážně? V tom případě se s ní velice ráda setkám." Oči jí zazářily. Ealia ji vedla na předem připravené místo.

„Vyznáte se tu, už jste tu byla?" V jejím hlase zaznělo znepokojení, když ji Ealia odvedla do malé místnosti, zřejmě určené pro služebnictvo.

„Ne." Zavrtěla hlavou. „Nikdy."

Ze stínu vystoupila její sestra.

„Drahá? Ty budeš určitě sestra, této milé mladé dámy." Hlas se jí zachvěl.

„Ano, to jsem." Ušklíbla se a vzduchem zasvištěla dýka. „Enëa Natae."

„Není v tom nic osobního," zašeptala. Paní Isabele sebou škubla a pokusila se utéct, ale Ealia, která byla mnohem vyšší a taky silnější než ona, ji strhla zpátky.

Enëa se na ni vrhla, ale obě sestry šlechtičnu podcenily. Vytáhla si z vlasů dlouhou ozdobnou jehlici a vrazila ji Enëe do břicha. Dívka se zlomila v pase.

Ealia už na nic nečekala. Vytasila svou vlastní dýku a napřáhla se. Zbraň proletěla vzduchem a zabodla se paní Isabele přímo do srdce.

Nikdo nebude ubližovat její rodině. Nikdy.