Maska hraběnky

65.

Ersea si nervózně měřila celou skupinu pohledem. Její situaci se jí ani v nejmenším nezamlouvala a o to víc, když zjistila, že musí cestovat s princem, pochybnou hraběnkou, vychrtlou zvířecí dívkou a hlavně Ziniënem.

Na jednu stranu byla ráda, že je tu s ní a neměla nejmenší tušení, co by dělala, kdyby tomu bylo jinak, ale na stranu druhou... Pořád si pamatovala na to, co říkal pod vlivem skřítčího alkoholu.

Od té doby strávil v jejím domě ještě pár dní, aby se jeho zranění stihlo zahojit, ale ona o tom radši mlčela. Ještě by měl pocit, že mu pronikla do soukromí.

A navíc... Možná by o tom mluvil. A Ersea by nesnesla další vyprávění o jeho staré lásce, která byla podle všeho mnohem lepší než ona sama.

Určitě byla už nějakou dobu mrtvá a Ziniën na ni i přes to pořád myslel. Ersea si s hořkostí uvědomila, že na tu dívku zřejmě nikdy nezapomene a hned se za to v duchu okřikla. Dívka jí nikdy nic neudělala - Ersea ani nevěděla, kdo by to mohl být - a ona o ní přemýšlí s hněvem a záští v srdci.

Zatřásla hlavou ve snaze, zbavit se takových myšlenek a radši dávala pozor na cestu.

To byla totiž její další a mnohem větší starost. V žádném případě se totiž nezdálo, že by postupovali dolů, pryč od skal. Právě naopak. Ersea neznala tuhle část Apaery a vsadila by svou schopnost běhat po obloze (která byla teď, díky řetízku kolem jejího kotníku stejně pryč), že se ztratili.

Z nebe se snášely jemné sněhové vločky a vytvářely na zemi tenkou pokrývku. Všechno tu bylo obalené ledem a kopyta koní na něm každou chvíli podkluzovala.

Ersea to cítila lépe než všichni ostatní, protože vysoká krátkosrstá klisna na které spolu se zvířecí dívkou jela, rozhodně nebyla na tohle počasí zvyklá a snášela to opravdu zle. A dívka - Neava - na tom nebyla o moc lépe.

Třásla se i přes dva pláště a i když se to snažila skrývat, promodralé rty a až moc bledá kůže ji prozradily.

Ersea o ni v hloubi duše měla docela strach, ale ten pocit si zakazovala. Vždyť, ta dívka ji pomohla unést!

Ersea ani nevěděla, proč tu vlastně je a ani co můžou chtít zrovna po ní?! Co může chtít princ, který má všechno?

Bála se. A bála se opravdu hodně. Neměla svůj domom, svoje schopnosti a neměla ani Ziniëna. Ten totiž od té noci neřekl ani slovo. Bez protestů nasedl na princova koně a na nic se neptal. Nevěnoval jí jediný pohled. Držel hlídky. Nespal. Jako by byl duší jinde a jeho tělo prostě jen slepě poslouchalo příkazy.

Ersea si frustrovaně prohrábla vlhké vlasy a snažila se nevnímat všudypřítomnou zimu.

A v tu chvíli spadla Neava ze sedla a zůstala nehybně ležet na ledové zemi.
•••
Vynořila se z mlhy. Prostě jen tak. Stála mezi kameny a padaly na ni spousty sněhových vloček a ona tam jenom tak stála, opírala se o oštěp a pozorovala je.

Ersea si na chvíli myslela, že je to duch skal. Přelud. Ale nezmizea ni když elfka zatřásla hlavou a promnula si oči.

Postava tam stála dál.

Tělo měla od krku po paty zabalené v dlouhém - a jistě pořádně teplém - plášti a hlavu společně s vlasy jí zakrýval krvavě rudý šál, odhalující pouze kousek smetanově bledé kůže a ledově modré oči, rámované hustými řasami, které i na tu dálku úplně zářily.

Ersea zvedla ruku a šeptem na postavu upozornila. Mohla to být bohyně. Jedna z krutých bohyň ledu a sněhu.

Zvědavě naklonila hlavu na stranu a Ersee tak připomněla ptáky žijící na vrcholcích skal.

A potom, ladně, jako by plula vzduchem místo toho, aby chodila po zemi, přišla blíž. A s ní i obrovský bílý vlk, kráčející v jejích stopách skoro jako stín. Ochránce.

„Qua se?" zašeptala a znělo to zároveň ladně a vrčivě. Skoro, jako by byl hlas propůjčen vlčici.

Ersea nevěděla co říká a vlastně ani nevěděla, co je to za jazyk. Chtěla je ta postava - která byla podle hlasu nepochybně dívkou - okrást? Chtěla je zavraždit?

Co jim mohla udělat? U všech bohů, byli ztraceni v pustině, bloudili už několik dní a po tom, co Neava včera omdlela, už se nevzbudila.

„Valer mo porien adirehs." Znělo to jako konstatování. Jako by věděla něco, co oni ne.
Neznali její tvář, její jazyk a rozhodně nevěděli, kým vlastně je.

„Vi toa quro nele, qe, Damien?" Obrátila se na vlka a skoro se zdálo, že čeká na jeho odpověď.

„Vypadá to, že nám nerozumíte." Promluvila obecným jazykem a v jejím podání byl opravdu zvláštní. Zřejmě ho nepoužívala moc často.

„To není moc příjemné, když potřebujete moji pomoc." Oštěp ověšený několika pírky a pár šňurkami s korálky svírala pevně v jedné ruce a tu druhou položila na vlkův hřbet.

„My, potřebujeme tvou pomoct?" Hraběnka zněla i přes to všechno odhodlaně a bojovně.

„Ano, samozřejmě, že ano. Ta v bezvědomí ji potřebuje určitě. Princ? Toho bych tu radši nechala, pravda, ale to by mohl umřít a to bychom přeci nechtěli, hmm? Ten elf vypadá odolně, vydržel by nejdéle, pokud by ho teda nesložila brzká smrt té pěkné zlatovlasé elfky. A ty... Možná si myslíš, že bys přežila dlouho, ale nachlazení tu přichází brzy.

Ztratili jste se a nemáte sebemenší tušení, jak najít cestu. Ale já ano. Znám tenhle kus Apaery lépe než kdo jiný a ráda vás odsud vyvedu." Ersea by se vsadila, že se pod tím šálem, omotaným kolem hlavy, usmívá. Jak by taky ne, když věděla, že má navrch.

„Co za to?" zavrčela hraběnka a zlostně přimhouřila oči. Očividně nebyla zrovna šťastná z toho, že nemá celou situaci pod kontrolou.

„Pět zlatých za každého." Každé slovo vyslovila zřetelně a téměř bez přízvuku.
„Co..." Akerea ani nestačila doříct větu, když ji dívka přerušila.

„Rozmysli si dobře, než začneš něco namítat, může se stát, že ti naúčtuju i koně."

Chvíli bylo ticho a ty dvě si jenom zlostně hleděly do očí.

„Suhlasím," hraběnka to vyplivla skoro jako nadávku a v tom okamžiku se dívka otočila a jenom tak přes rameno prohodila: „Následujte mě."