Maska hraběnky

10.

Ealia musela uznat, že komnaty byly opravdu úžasné. Stěny ze světlého kamene byly pokryté gobelíny a obrazy. Nábytek z tmavého dřeva a krb, ve kterém plápolaly plameny zase dodal na útulnosti a ze všeho nejlepší se jí zdála velká měkká postel a prostorná skříň.

Aren jí oznámil, že o jejím příjezdu už se dozvěděli snad všichni na hradě - což se jí moc nelíbilo, ale na druhou stranu by jí to také mohlo dobře posloužit - a že bude vítána u večeře.

Po cestě si dopřála dlouhou koupel, převázala ránu na krku a rozčesala si vlasy. Bylo těžké vybrat mezi pár kusy šatů ty, které by zakryly všechny modřiny, škrábance a jizvy, ale nakonec objevila delší černé šaty bez velkého zdobení, pouze se šněrováním v pase a rozšířenými rukávy. Do pasu dlouhé vlasy sepnula čelenkou s černými kamínky a svou masku uložila bezpečně na dno skříně, aby ji náhodou někdo nepoznal, místo toho použila jinou, kterou koupila za tři stříbrňáky na trhu.

Do komnaty vešla služebná. „Paní." Lehce a spíš posměšně se uklonila. Ealia nechápala, jestli je tahle dívka trestem za něco, co udělala v minulosti, ale jestli ano, musela to být odplata za něco opravdu zlého.

„To je dobře, že jsi tady." Ealia naposled upravila masku na svém obličeji. „Bohužel se na hradě nevyznám a byla bych ráda, kdybys mi prozradila, kudy se jde do jídelny." Kousla se do rtu a pokusila se o milý tón. S vyhrožováním smrtí by tady asi moc nepochodila.

„Jistě. Chodbou rovně, potom do leva a do leva, čtvrté dveře." Ealia pouze kývla a rychle komnatu opustila.

Přesně se řídila pokyny, ale místnost za čtvrtými dveřmi rozhodně nevypadala, jako jídelna, spíš jako ložnice.

„Slečno?" Trhla sebou a otočila se za příjemným mužským hlasem.

Ve dveřích do další místnosti stál muž. Mohlo mu být kolem dvaceti. Světle hnědé vlasy měl rozčepýřené a mokré, prohlížel si ji šedýma očima a na sobě neměl nic jiného, než plátěné kalhoty.

„Já..." Rozpaky ani nemusela předstírat a byla si jistá, že její tváře jsou úplně červené.

„Omlouvám se... Jsem Akerea... Nevyznám se tu... Právě jsem přijela... Asi jsem... Asi jsem se ztratila." Muž se k jejímu překvapení rozesmál.

„Asi bychom se měli setkat při lepší příležitosti. Jsem princ Christian, rád vás poznávám, hraběnko." Vzal jí za ruku a hřbet políbil.

Ealia zamrkala. „Vy... Vy jste princ?"

„Ano, už pár let." Oblékl si košili a zapínal knoflíky jeden po druhém.

Nemohla tomu uvěřit. Rozhodně si ho nepředstavovala takhle. Došlo jí, že je mu jenom sedmnáct a přitom vypadá mnohem starší.

„Myslím, že bychom měli jít na večeři, ne? Nevím, jak vy, ale já mám pořádný hlad." Otevřel dveře a počkal, až vyjde na chodbu, teprve potom ji následoval.

Ealia byla pořád ještě trochu v šoku, ale po chvilce se uklidnila.

„Doslechl jsem se, že jste přijela až z Mračných skal, musela to být opravdu dlouhá cesta."

„To byla. Mračné skály jsou opravdu daleko, já jsem o vás zase slyšela, že jste se teprve nedávno vrátil z výpravy k pouštním elfům." Naklonila hlavu na stranu.

„Ano a jsem rád, že jsem zase doma. Divoké pláně jsou sice nádherné, ale je tam až moc horko." Ušklíbl se.

„Máte pravdu, až na to horko jsou Divoké pláně úžasné. Vydržela bych hodiny sledovat stáda koní, které se tam prohání úplně volně. Jsou naprosto svobodní."

„Byla jste tam?" Princův hlas zněl nevěřícně a dost ohromeně.

„Na jedné ze svých cest. Myslím, že to byla také jedná z nejkrásnějších."

„Setkala jste se s lady Alaide?" Zahnul do chodby. Doprava. Takže jí ta služebná opravdu lhala.

„S paní Divokých plání? Ne, strávila jsem týden u kmene zvířecích lidí, ale prý se od Magické války ze všech sil snaží udržet mír. Je to pravda?"

„Je a zatím se jí to daří, ale i přes to dochází v západnějších částech země k problémům." Zatvářil se, jako by mu to bylo upřímně líto a možná taky bylo.

„Nevíte, kdo za tím stojí? Když jsem pláně navštívila, všichni tam žili v klidu a v míru. Pamatuji si, že se mi ze všeho nejvíc líbilo, jak tam lidé žijí se zvířaty a uctívají je. Takové spojení s přírodou se snad dá najít už jenom u elfů."

„Myslím, že za to můžou hlavně Zrádci. Podle posledních zpráv se jejich řady rozšiřují a poslední dobou se k nim přidává pořád více lidí..." Ealia už o Zrádcích něco zjistila, ale nebylo toho moc, takže se ráda dozvěděla něco víc.

„To je jedno, nebudeme si Zrádci kazit vaši návštěvu." Otevřel další dveře, tentokrát bohatě zdobené a Ealie se naskytl pohled na nádhernou jídelnu... Se spoustou lidí.